Jak reagovat na dětský pláč a vzdor v terapii
Jak reagovat na dítě, když v terapii příliš pláče a vám se zdá, že to proto nefunguje?
Jak je to správně?
Abychom tuto otázku mohli správně zodpovědět, je třeba akceptovat následující skutečnost -
Vojtova terapie je DŘINA, je náročná (náročná, nikoli traumatizující) pro tělo i duši.
Dítě musí měnit to, na co je zvyklé, přijmout něco jiného - proto především pláče!
Pláče možná i proto, že se mu zrovna nelíbí být limitováno v pohybu, ale nejintenzivněji pláče tehdy, když se změní držení jeho těla, tělo začne fungovat jinak, než jak je toho ono samo schopno - a to je hodně nepříjemné a ono to musí ustát!!
Ustojí to jedině tak, když mu svou absolutní přítomností, fyzickou i mentální, dám najevo,
že jsme tým,
že s ním soucítím,
že vnímám jeho emoce,
že mu věřím, že to zvládne!
Bohužel, mnoho rodičů se snaží dospět k vojtovce bez pláče, protože se (tak nějak pochopitelně) domnívají, že pak bude efekt lepší.
Pláč ale není rozhodující. Rozhodující je stav mysli a je potřeba, aby dítě vzalo terapii na vědomí, aby se jí otevřelo!
Pro některé děti je, třeba jen dočasně, jediná cesta se otevřít změně skrz ten pláč.
Naprosto špatně je odvádět pozornost dítěte jiným směrem!
Zpívat, povídat si ...!
Proč?
Protože pokud je terapie náročná a je nutné, aby ji dítě akceptovalo,
tento způsob reakce ho nepodpoří v tom situaci zvládnout, ale spíš ho na
nevědomé úrovni ujistí o tom, že není potřeba přijmout změnu, ba co hůř - utvrdí ho to v tom, že cvičení není bezpečná zóna!!!
Aby se mohlo změnit nastavení těla, musí ho dítě vzít plně na vědomí.
To se nestane, když jeho mysl budeme zaměstnávat jinými podněty!
Dítě ve Vojtově terapii potřebuje jedno jediné - soucitného, vědomého a stabilního dospělého.
Pokud i tam, kde tečou slzy, proudí láska, je to naprosto v pořádku ...