Stojím za Vojtou a říkám NE

Ve světle nedávných událostí vyhovuji alarmující nutnosti zmínit ty momenty poskytování vzdělání a zdravotní péče v České republice, které mi nejsou lhostejné.

Jak české vzdělávání fyzioterapeutů, tak i jejich následná praxe jsou v evropském žebříčku na pozici, která je příznivá pro jméno republiky - a předpokládala bych, že i pro její pacienty.

Předpokládala bych, že patří-li česká škola rehabilitace mezi velmoci, bude otevřena novým trendům a nepozbude přesto zdravého úsudku. Že je - li prezentována jako vysoký standard, jeho nároky bude bez výjimky splňovat. Považovala bych za samozřejmost, že zdravotnická zařízení budou nabízet a poskytovat pouze služby, k jejichž provádění jsou kompetentní.

Jako názorný příklad ať mi poslouží má zkušenost z odborné praxe v tomto semestru. Jako nadšená studentka prvního ročníku Fakulty zdravotnických studií UJEP jsem po oborových dnech na naší katedře měla jasno, kde praxi nastoupím. Nové Lázně v Teplicích představil jeho ředitel studentům naší školy jako moderně vybavené, disponující dostatečným počtem kvalifikovaných pracovníků.

Když jsem mu položila otázku k oslnivé statistice 80 % pacientů z arabských zemí a chtěla vědět, proč je právě jimi toto zařízení pro komplexní péči o pacienty s poruchami pohybového aparátu tak hojně vyhledáváno, dostalo se mi tehdy ještě srozumitelného vysvětlení - "Jezdí sem za Vojtou."

Když jsem na praxi nastupovala, očekávala jsem minimálně velice kvalitní standardní péči, tedy nic, co by nám nebylo popisováno. Očekávala jsem, že dílčí terapeutické koncepty povedou jen a pouze dostatečně kvalifikovaní pracovníci vzdělávaní příslušnou supervizí.

Jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem na ono věhlasné oddělení komplexní péče zejména o pacienty s DMO přišla a zjistila, že kvalifikovaný pracovník je zde toho času pouze jeden jediný. Že je zde pečováno o desítky pacientů s indikací k terapii Vojtovou metodou, kteroužto pak provádí fyzioterapeut, který nejenže certifikovaným kurzem Vojtovy metody neprošel, ale dokonce ani netuší, kdo jej poskytuje - ba co víc, povědomí o principu terapie, jejímž provedením je pověřen, je často velmi chabé.

Úroveň zde domněle poskytovaných služeb mohu soudit zcela jistě, neboť jsem od svého útlého dětství, více než deset let, byla v péči české fyzioterapeutické elity, Československé rehabilitační společnosti doktora Vojty. Mou terapii v domácím prostředí dlouhé měsíce vedla paní Marcela Klemová, která patří k těm Vojtovým žačkám a kolegyním, jejichž zásluhou bylo zde v Čechách v roce 1994, tři roky po vzniku Společnosti, vybudováno kýžené výukové centrum Vojtovy metody RL-Corpus.

Snažila se a vždy snaží dát svým pacientům veškerou pomoc, kterou je v jejích silách poskytnout. Byla jsem svědkem mnoha jejích supervizí nad kolegyněmi během seminářů či pobytů s Vojtovou společností a už jako malá jsem dokázala vycítit pokoru, sebereflexi a svědomitost, s jakou ona i její kolegyně terapii Vojtovou metodou uchopily.

Zažila jsem i momenty, v nichž po zhodnocení svých brilantních schopností usoudila, že není v jejích možnostech pomoci, a za tímto názorem si stála, z kritiky své kompetence neslevila.
Vyrostla jsem v prostředí, které mi poskytlo tu nejlepší péči, která byla v daném okamžiku k dispozici. Prostředek terapie vložený jim do rukou využívali všichni mí terapeuté s úctou k Vojtovi, respektem k jeho principu a sebekritikou, bylo-li jí právě zapotřebí. I díky tomuto článku komplexní péče jsem vyrostla v samostatnou bytost.

V bytost, která navzdory diagnóze dětské mozkové obrny snad nepostrádá soudnost a objektivní názor a která se, vychována principy píle a ochoty pomoci, rozhodla studijně i profesně v oboru fyzioterapie zůstat.

Na vysokoškolské studium jsem se nesmírně těšila, na prostředí praxe ještě více. Doufala jsem, že mi rozšíří obzory dál než k dobře známému základu Vojtovy terapie a dá ochutnat budoucí profese. Tato zkušenost pro mne však měla velmi hořkou příchuť.

Ve zdravotnickém zařízení, kam stovky, tisíce dětí ročně cestují ze vzdálených krajin za nadějí, za lepším zítřkem, a které se honosí špičkovými službami v oblasti komplexní neurorehabilitační péče, jsem se setkala s fyzioterapeuty, kteří mi hned mezi dveřmi otevřeně sdělili, že v jejich ordinaci nic zajímavého neuvidím, protože terapii, kterou by pacient potřeboval, nedělají.

Byla jsem svědkem terapie dospívajícího chlapce s dětskou mozkovou obrnou, v jehož pooperační péči by měla na první místo neprodleně nastoupit Vojtova metoda, zatím jsou však pokusu o ni věnovány tři minuty na konci cvičební jednotky. "Můžeš si to zkusit, jestli ti to půjde líp než mně," navrhl mi fyzioterapeut.

Jeho jméno neuvedu. Nedomnívám se, že je vinen jen on. Když mi posléze vysvětlil, že "Vojtu" si v podstatě hlavně načetl z literatury a že se v práci čas od času jednou za pár měsíců zjeví kolegyně, jež kvalifikací pro Vojtovu terapii prošla, aby dala svým spolupracovníkům "pár tipů z Vojty", ukázalo se, že tímto způsobem funguje celé oddělení. Budiž mu ke cti, že na závěr našeho setkání dodal "já ale Vojtu s nikým dělat nebudu, když to neumím".

Odcházela jsem po prvním týdnu praxe s pocitem absolutní bezmoci a čiré lítosti. Bylo mně, která jsem byla vlastně schovankou jeho kolegyň, teskno po Vojtovi, kterého jsem neměla tu čest poznat a přesto jsem naprosto přesvědčená, že by s takto zvolenou cestou nesouhlasil. Nesouhlasil by s tím, aby se jeho práce stala prvkem byznysu, a rozhodně by nedal svolení k jejímu obestření lživou reklamou.

Uplynulo sedmačtyřicet let od jeho nuceného odchodu z Československa, od chvíle, kdy nám režim vzal na dlouhou dobu jednoho z nejlepších lékařů, který byl včera, je dnes a bude zítra nadějí pro tisíce, možná miliony dětí ohrožených nejen, ale především dětskou mozkovou obrnou. Pětadvacet let potom, co se do Prahy vrátil a po dlouhé době mohl pomoci přímo i nepřímo také českým dětem, prožívám jako jedno z nich zlý sen, ze kterého se nelze probudit, nechcete-li před ním zavřít oči.

Nejenže nechci, já to nedokážu. Nedokážu mlčet a setrvávat v přítomnosti těch, kteří zaštiťují závratnou cestu k zisku jménem člověka, jenž byl tolikrát nucen směr vlastních kroků změnit a ve prospěch jiných se vzdal více než jen pohodlí řadového lékaře. Nedokážu pochopit skutečnost, že se i Vojtova metoda beztrestně stává prostředkem transakcí se zdravím člověka.

Mnoho mých spolužáků na fakultě přijímá tuto skutečnost zcela spontánně, neboť neměli možnost poznat druhou, čestnou stranu. Většině z nich Vojtovo jméno ještě nic neříká. Není na tom dnes nic špatného, ale až zítra budou pyramidu svých znalostí stavět na předpokladu, že Vojtova terapie je jen jedním a nikoli vedoucím článkem v komplexní péči o pacienta s neurologickou hybnou poruchou, ba co víc, že dokonce tuto metodu lze pro začátek "načíst" a "okoukat", budou následovat velmi strmé pády.

Ale čí? Mých budoucích kolegů, jejich pacientů? Anebo spadnou všichni spolu? Nechci nad touto variantou vůbec přemýšlet, právě tak ale nechci své jméno - svou pozici a zkušenost dobře rehabilitovaného pacienta a studenta, který ví, jakým směrem se chce v budoucnu ubírat, spojovat s institucemi, které se nezdráhají vyslovit nepravdu, demonstrovat neschopnost a nakonec mávnout rukou: "Vždyť se nic neděje, takhle to nefunguje jen tady."

Domnívám se, že by doba, kdy nefunkčnost a lež byly na denním pořádku, měla být více než za námi. Že bychom se z minulosti měli poučit a společně hledat způsob, jak příslušně a svědomitě rozvíjet to nejcennější, co nám ve fyzioterapii bylo tak dlouhou dobu nepřístupno.

Odborník, který nad svými nedostatečnými znalostmi mávne rukou, "jde přece jen o deset minut", není pro mne fyzioterapeutem. Kolotoč, v němž se celoživotní práce jednoho poctivého člověka stává službou a obchodem, není pro mne špičkovou medicínou. Zařízení, jehož zaměstnanci jsou v podstatě donuceni dělat to, co neumí (není totiž na výběr), nechci a nebudu počítat mezi ta, která mi během mého studia poskytla odbornou praxi. A budou-li nad výše popsanými skutečnostmi zavírat oči i lidé z řad pedagogů, obávám se, že ani v takovém ovzduší nebudu schopna obhájit své vysokoškolské vzdělání.

Z vděčnosti a úcty k Vojtovi a ke všem, kteří v jeho práci pokračují, s láskou k těm, díky nimž jsem na překážky handicapu dětskou mozkovou obrnou nebyla nikdy sama a bezmocná, já prostě touto cestou jít nemohu a nechci.

Myslím si, že tato nesleduje názor a záměr lékaře, v jehož stopách bych jednou, dá-li Pánbůh (a bohužel i zdejší situace), chtěla jít. Nepůjdu cestou, která nevede nikam.

Dnes už mám na výběr, ne jako tehdy před lety.

Říkám NE ziskové fyzioterapii a fabulaci služeb zdravotní péče v České republice.

A dokud lež potrvá, svou ruku v souhlas nezvednu.

Fakulto, sbohem ...
​
Petra Fridrichová

11. listopadu 2015, Praha