AŽ SE JEDNOU ROZEJDE, nebude to bolet ...

Co nám dítě ve Vojtově terapii neřekne ...
... AŽ SE JEDNOU ROZEJDE, NEBUDE TO BOLET.
... dokonce až se jednou otočí, bude plazit nebo třeba celý život "jen" bude ve vysokém kleku - NEBUDE TO BOLET.
Takovou záruku mi dává Vojta - od miminka po dosažení chůze. A i potom, je-li to vhodné.

Je mi jasné, že dnešním příspěvkem opět vstupuji na křehký led. Ale je to potřeba.

Znám Vojtovu terapii ze všech stran. Jako dítě, které provázela až do dospělosti. Jako máma, která cvičila svou dceru s lehkou centrální koordinační poruchou, protože mi v tom rehabilitační lékařka udělala dokonale jasno: "Chodit bude, to já vím, ale cvičit by si zasloužila, ať nemá v šedesáti umělou kyčel."
A i jako terapeutka. Roky se zabývám terapií spastické cerebelární parézy (DMO) a o ní a o její funkční léčbě a vlivu Vojtovy terapie (a její absence) dnešní memento bude.
Pro všechny, kterým se reakční doba zdá pomalá, efekt Vojty nevýrazný, jiné metody účinnější = Vojtova terapie nahraditelná.

Vojta - a žádná jiná terapie to nedělá - provokuje to, co je nám geneticky dáno - pohybový model v plném jeho rozsahu a kvalitě. To, jak se tento model podaří vyvolat, závisí na několika faktorech.
Vyvolává stále dokola tytéž pohybové souhry a trvá na pravidelném cvičení, PROTOŽE I MIIMNKO TO DĚLÁ. Stráví týdny tím, že zvedá hlavičku. Pak další tím, že pokrčí nožku. Otočí se. Spojuje ruce. Strká si nohu do pusy. Pivotuje. Pohupuje se na kolínkách.

Nedělá to proto, že by se to muselo učit, ale jednak proto, že objevuje, a pak především proto, že si takto buduje svalovou sílu.
Vojta dělá přesně to samé - připomíná mozku, jakého pohybového rozsahu je schopen, a zároveň mu neustálým opakováním umožňuje budovat potřebnou sílu, aby se mohlo zvednout a pohnout.
A teď pozor - jen ta síla, která přichází zevnitř, ta síla, která nezávisí na síle naší vůle a která je přirozeným výsledkem správné pohybové funkce, je ta správná a pro dítě bezpečná.
Tím BEZPEČÍM se myslí jedno jediné - ZÁRUKA, ŽE POHYB NEBUDE BOLET.

Trávím desítky hodin týdně tím, že učím děti a dospělé s těžkou parézou cítit a ovládat svoje tělo v souladu s Vojtou. Trávím mnoho času i svou vlastní terapií, terapie na podkladě vývojová kineziologie mi léčí mozek a jedno vím naprosto jistě:

Kondiční cvičení není cesta k funkčnímu a kvalitnímu pohybu. Rozhodně ne jako jediná terapie.
Proč?
Protože když přestanu mozek s těžkou centrální koordinační poruchou ošetřovat podle Vojty a budu si myslet, že je třeba dril, neustálé memorování pohybu a posilování svalů, dosáhnu zcela jistě jen jediné - MOZEK SE MI UZAMKNE A ODMÍTNE DO TOHO VLOŽIT SVŮJ MAXIMÁLNÍ POTENCIÁL.

Jak to vím?
Proto, protože znám mozek skrz naskrz. Protože vím, že nejen fyzická složka, ale i ta psychická je poruchou zasažena a je třeba mít to na zřeteli. Obrna se v mysli manifestuje jako STRACH. Mozek se ze všech sil snaží zabránit pádu nebo bolesti, dá do toho veškerou energii a pro člověka s obrnou je přesně proto extrémně těžké, ne-li většinou nemožné, napodobit normální pohyb (a zapamatovat si ho).
Protože Vojta ke spuštění ideálního pohybového vzoru nepotřebuje aktivní spolupráci, dává tak mysli člověka jedinečnou možnost se uvolnit. Vytvořit jakýsi vnitřní prostor, vnitřně přijmout možnost, že tělo se může jinak pohnout a nepřinese to strach ani bolest.

Ptát se, jak dlouho mi trvalo naučit se, jak mám správně LEŽET na břiše, abych nebyla v sebemenší patologii, a pak to opravdu udělat? PĚT LET. Pět let. A to jsem byla terapeuticky velmi dobře vedena, znám Vojtu a vývoj jako své boty, sama jsem terapeut a velmi rychle chápu, co se po mně chce.
PĚT LET mi trvalo udržet v mysli představu o tom, kde se mám opřít a jak uvolnit, nepropadnout přitom panice a navrch toho všeho si během toho trénování "pokus-omyl" postupně vybudovat takovou svalovou sílu, že mě poloha tříměsíčního kojence nebolí. Protože bolela. Mnoho měsíců a nepopsatelně krutě.

Ano, je docela dobře možné, že dítě kondičně donutím naučit se lézt. Když si ale řeknu, že jsem k tomu nepotřebovala Vojtu, podepíšu mu tím docela slušnou šanci na to, že jednou lézt přestane, protože ho to bude stát mnoho sil, protože nebude mít potřebnou svalovou sílu (tu, která provází správnou FUNKCI a je tedy stálá).

Proč mi to dítě samo neřekne, že neleze nebo nechodí, protože ho to bolí?
Protože to není tak přímočaré. Když mám obrnu, nevím, že by mě mohlo bolet chodit. Můj mozek to ale ví, předvídá, a i proto mne do vyššího pohybu nepustí. Natolik je chytrý.

Máme tedy několik úkolů, které v terapii obrny musíme splnit.
Vyvolávat správnou funkci.
Budovat svalovou sílu, která nebude nucená, bude na funkci navazovat.
A natolik uklidnit mysl, aby se dokázala vzdát strachu, přestat být ve střehu a přijmout jiný/lepší pohyb za svůj.
Pak dosáhnu pohybu (nebo jiné funkce) , který má šanci zůstat zachován.
Když ale cvičím kondičně a přestanu s Vojtou, mysl přetížím a sílu si vynucuju.

Prosím, zvažujme zodpovědně, co stojí za to ...