Nepochybujme
Před několika lety obdržela paní Marcela Klemová, nejbližší spolupracovnice prof. Vojty v naší zemi, dáma, díky které se mohly po dobu totality Vojtou léčit i české děti, Cenu ministra zdravotnictví. Dostala ho na základě doporučení kolegů a svědectví několika pacientů, včetně toho mého.
Když jsem ho před čtyřmi lety psala, netušila jsem, jak moc budu za nějakou dobu to, co mi vštípila, potřebovat. Pracovala jsem tehdy (jako i dnes) s dětmi s handicapem, cvičila jsem jógu s autisty, dětmi s kombinovaným postižením - a ty s obrnou jsem přijímala až na žádost jejich fyzioterapeuta, protože jsem nechtěla zasahovat do terapeutického plánu a už tehdy jsem věděla, jak obtížné je dobře ho nastavit.
Rodiny samy - a i řada odborníků - mne nakonec přivedly k úzké specializaci. Pracuji s dětmi s nejtěžším stupněm obrny, pod důsledným dohledem neurologa, a můj vliv na kvalitu jejich životů má tak přímou cestu. Moje práce má výsledky, ty mají ohlas.
A já se tak musím učit pracovat se svým vrozeným perfekcionismem, tvrdými nároky na sebe samou. Snažím se s tím dědictvím - s tou nejlepší zkušeností s terapií podle Vojty na sobě samé - naložit zodpovědně, trpělivě, tak, jak se sluší a patří.
Není to snadné, protože žiji v době, která hledá co nejrychlejší řešení, která tlačí na výkon, zoufale lpí na titulech a kompetencích - nemá trpělivost.
Před deseti, devíti, osmi lety jsem se připravovala na přijímací zkoušky na katedru fyzioterapie. Protože jsem se (oprávněně) obávala toho, že je kvůli svému handicapu nebudu s to složit ani teoreticky, ani prakticky (že mě lékař ke studiu prostě nepustí), rozhodla jsem se nakonec jít přímo ke zdroji.
Dodnes vidím samu sebe, jak s nadějí v srdci jdu do jeho pracovny a zklamaně odcházím - František Véle byl tou dobou už v pracovní neschopnosti, krátce nato zemřel, a mně intenzivně chyběl člověk tak důstojný jako Vojta, velmi mu blízký - který by mne vyslechl a reagoval.
Pár měsíců potom se můj život od základů změnil, když mi své dveře otevřel Jiří Čumpelík, Véleho kolega, přítel - a naučil mne nejen to, co dnes využívám v práci s dětmi, ale v první řadě
změnil můj pohled na sebe samotnou, na obrnu, na její terapii. Na to, co je podstatné, co je nutné, co je neomluvitelné, chci-li se jí rovně postavit.
Jiří mě učil vnímat své tělo, poznat, kdy s ním mozek zachází patologicky, kdy se patologie vzdává, kdy ho vzpřimuje. Nezáleželo mu na tom, jestli jsem nebo nejsem fyzioterapeutka, protože jsem ho zoufale potřebovala hlavně kvůli sobě samé.
Umožnil mi (což je výjimečné) vymanit se z obrny, mít nad ní kontrolu.
Přirozeně s prací na sobě samé jsem začala chápat principy, na kterých trval i Vojta. A když jsem zažila, jak podstatně jiný je prožitek v mém těle, když se jich držím, od té chvíle mne nenapadlo se od těch principů odklánět, ignorovat je, nebo se snažit najít rychlejší cestu (protože práce to byla všelijaká, jen je jednoduchá).
František Véle už v době vydání Vojtův princip zdůrazňoval, že Vojta svým objevem, který by zasloužil Nobelovu cenu, mění (a zvyšuje nároky) na celou fyzioterapii, povyšuje ji nezbytně na téměř lékařský obor (mimo jiné vzpomínal také na to, že mu lékařská fakulta v založení vysokoškolského oboru dlouho nechtěla vyhovět, to vše při slavnostním otevření nového Centro Vojta v Itálii).
Fyzioterapie se vysokoškolským oborem stala právě díky přispění profesora Vojty, protože na to, co objevil, musel obor reagovat.
Kam tím mířím?
K připomínce nám všem - že stát proti obrně je náročné. Vždycky bylo, nikdy to nebude snadné.
Vojta rozvíjel svou teorii, svoje principy, v přímém boji s ní. Nic z toho, na čem trvá, nezískal zadarmo.
Vím z vlastní zkušenosti,
jak dlouhá a náročná je to cesta.
Jak lákavé je hledat snazší řešení, svěřit těžkou práci do jiných rukou,
jak obtížné je trpělivě čekat na výsledek tváří v tvář obrně, která má dokonalou schopnost zatřást se všemi jistotami a přesvědčeními, donutit nás pochybovat o tom, jestli to, co děláme, je dostatečné - a platí to, ať už stojíme na jakékoli straně.
Zítra mi bude dvacet devět. Dvacet let mění dědictví profesora Vojty můj život k lepšímu. Opírám se o něj nejen fyzicky. Je pro mě vnitřní normou toho, co je důstojné, toho, co je poctivé, co je laskavé, empatické, co je pečující, co je bezpečné.
A to i přesto - ba možná právě proto - že já sama jsem zažila rehabilitaci podle Vojty velmi tvrdou, tu nejtvrdší. (Skláním se před paní Klemovou.)
Přeji nám všem, kdo na jeho odkaz spoléháme - kvůli sobě, kvůli svým blízkým, kvůli těm, kdo spoléhají na nás - abychom za Vojtou vnímali nejen metodu, nejen náročnou práci, ale také - a zejména - zkušenost člověka, který obětoval ze svého života nesmírně mnoho, aby mohl dál stát za tím, čemu věřil.
Půjčím si jeho slova z doby krátce po emigraci: "... myslím si, že proto jsou na nás seslány všechny těžké zkoušky, abychom našli a drželi se smyslu lidského života a pečlivě odváděli úroky z hřiven, které nám byly svěřeny ... - všechno se zase obrátí k dobrému. O tom jsem nikdy nepochyboval a nepochybuji."
Děkuji.
S láskou, úctou, nadějí -
ať ani Vy nepochybujete.