Štěstí je volba, naděje také - proto stojím za Vojtou

Dnešní příspěvek nebude veselý.
Bude surový, přímý, dost hořký. Nakonec však, doufám, jeho psaním najdu tu nitku naděje, která lemuje celou tuto stránku a je pro mne synonymem Vojty.

"Hlavně nechci cvičit vojtovku."
"Už nevidíme pokrok dopředu, nemá to cenu."
"Dítě i toho moc pláče, moje dítě mi řeklo, že cvičit nechce, tak nebudu."
"Vojtovka, ten řev u toho, ničí naši rodinu."

Tyto a další věty slyším téměř denně.
Bolí mě u srdce, bez patosu.

To dítě na fotografii, to jsem já. Je mi pár měsíců, a ještě víc než rok bude trvat, než padne diagnóza dětská mozková obrna.
Další tři roky, než začnu cvičit vojtovku.
Až když mi bude devatenáct, pravidelnou terapii ukončíme s tím, že jsem samostatná, nemám bolesti a mé tělo má rezervy, z nichž čerpat a jak mě podepřít. 

Za další čtyři roky, až budu těhotná, se k vojtovce na pár posledních týdnů vrátím, protože mě budou bolet záda.
Zvládnu čtyřicet týdnů těhotenství i císařský řez. Hned po šestinedělí pokračuju částečně ve své práci terapeutky dětí s handicapem. Od 6 týdnů do 9 měsíců cvičím s dcerou 5x denně Vojtu. Téměř tři roky (stále ještě) kojím.

Je mi 26 let. Jsem samostatná, mám náročnou práci. Vychovávám dceru a nežiju společně s jejím tatínkem, takže mi není denně k dispozici.
Všechno to zvládám. Nemám bolesti, nemusím mít berle, vozík ani bezbariérové bydlení. 

Za to všechno vděčím Vojtovi. Taky své nevlastní mamince, která se mnou téměř osm let tvrdě dřela vojtovku. Tátovi, který to dotáhl do konce. Paní Marcele Klemové, rehabce, která mě jezdila cvičit ve svém volném čase, aniž by ji táta žádal, protože věděla, jak moc chci naplno žít a stálo jí to za to. Pláču, když to píšu, a posílám jí vzdušné objetí. Děkuju, Marcelo.

Je jasné, že nebýt Vojty, nebyla bych tak nezávislá.
Je ale také jisté, že obrna tu pořád je. Byla. Je. Bude.

Trh nám nabízí mnoho alternativ, jiné metody, které slibují rychlejší efekt. Vojta je ale nejrychlejší cestou do mozku. Není možné nahradit ten efekt posilováním, memorováním, masáží.. Ničím. U mozkové poruchy ne.

Za celý svůj život, a že mám tu čest s mnoha metodami, jsem potkala jediného člověka, který chápe a ctí Vojtu a dokáže tak učit ty zdatnější z nás, jak si sami můžeme na obdobném principu pomocí k tomu, aby nám bylo dobře - Jiřího Čumpelíka, fyzioterapeuta výjimečných schopností a velkého srdce.

Ale dnes to nefunguje.

Je mi 26 let. Vedle v pokojíčku spinká má téměř tříletá dcerka. A já sedím v křesle a cítím, že nemám sílu. Že ocelová pěst únavy a obrovských nároků, které s sebou obrna nese, zase jednou sevřela mé tělo i duši.

Nepomáhá spát, šetřit se, nic. Každý pohyb mě stojí neuvěřitelné úsilí a především tak stojím tváří v tvář skutečnosti, že s obrnou vlastně nikdy mysl neodpočívá. 

Obrna zůstává. A i s perfektní terapií, i v tom nejšťastnějším okamžiku mého života mi stejně samozřejmě, jako že bije srdce, číhá pod kůží jednak nutnost se neustále soustředit na vše, co se děje vevnitř i vně, ale také riziko, že obrna v plné síle udeří na duši i tělo tak, jako poslední dny.
Co by na to pomohlo?

Vojta.
A ne jednou, dvakrát za týden. Ale tak, jak byla terapie uvedena ze srdce na svět. V domácím prostředí, ideálně denně. Když pojedu na terapii, tam se mi uleví a pak musím zase zpět, její efekt ta cesta anuluje.

Kultura naší mysli není zatím plně otevřená myšlence učit terapii celou rodinu, nejen mámu, ale i sourozence, partnera, pečujícího. Ten úkol je teprve před námi.
Je obrovskou chybou nechávat rodiče v tom, že obrna se dá zahnat úplně do kouta a že tam, kde se zdá, že vývoj stagnuje, nemá terapie v určitém věku cenu.
Obrna totiz není nemoc na pilulku. Je to prostě jiné schéma těla a mysli a bude tu do posledního dechu.
My už ale víme, že do posledního dechu lze cvičit Vojtu. Co ještě plně nerespektujeme, že právě proces, který není vidět, je ten zásadní.

Když mě naposledy náhodou cvičila Marcela Klemová, moje někdejší terapeutka, bylo to asi před dvěma měsíci a já jsem měla bolestivý ustrel krční páteře. Nejenže mi ulevila z té nejkrutější bolesti, ale efekt terapie, volné nohy, stabilnější chůzi a víc energie běhat za divokou dcerkou jsem cítila ještě čtvrtý den.

Protože je velmi sebekriticka a skromná a nežije v mé mysli, hodnotila to slovy "tak ti, děvče, nevím, jestli jsem ti pomohla".

Ona to sice neví, ale tuší. A navíc důvěřuje mně. Tomu, co cítím a potřebuju já.
Přála bych každé rodině takového terapeuta.
Přeji si naléhavě, aby umění Vojty proudilo více že srdce, z lásky víc než z učebnice a rozumu. Vím, že to je možné.
Přeji si ze srdce, abychom dětem nezavírali dveře k ulevě a maximální síle jen proto, že zrovna nejsme schopni ukojit svá ega dostatečně viditelným výsledkem.

Dokud bude člověk, který cvičí Vojtu, šťastný v životě a bezpečný a jasný v žádosti o pomoc, když zrovna udeří horší chvíle, pak má smysl cvičit.

Vojta možná nedal jistotu fyzického těla ani mně, i když mám jen diparezu.
Ochránil ale před poruchou mou dceru, dal mi šanci ji počít a donosit a důvěru v bezpečný svět, v němž mohu být máma, protože i když mi zrovna bude fyzicky zle, budu mít možnost to řešit. Nemůže vyměnit moje karty za lepší. Na to bylo tehdy pozdě. Ulevuje ale mému tělu i mysli. Pečuje o mou mysl tak, jak to žádná jiná metoda u obrny neumí. 

Člověk s obrnou nesnese vnější zátěž, nemůže cvičit sám jako člověk zdravý, nemá tutéž představu o těle a snažit se o to je v podstatě utrpení.

Ale máme Vojtu.

Prosím Vás naléhavě. Pečujte o to, co nám Vojta zanechal. Nerozhodujte za děti dřív, než Vám to dovolí. Volte srdcem.
A nezapomeňte.
Štěstí je volba.

Naděje také.
Já jsem si je vybrala.
Proto vím, že zítra bude líp.
Proto budu za Vojtou stát. Do posledního dechu.

S láskou a úctou

Petra