Vojta - proč to není jen metoda a v čem tkví síla polohy
Toto je velmi časté téma mých seminářů a neodpustím si dnešní příspěvek, protože to vnímám jako nesmírně podstatné.
Vojta není jen metoda.
Profesor Vojta popsal především psychomotorický vývoj - jeho vývojová kineziologie objasnila mnohé.
Stanovil paralelu mezi myslí a pohybem (tedy že dítě nejde vpřed proto, že se tak rozhodne, ale proto, že mu mozek v reakci na jeho nutkavou touhu po poznání tento model spustí).
Tím nám nejedno napověděl.
To, že chci -li dítěti s funkční poruchou umožnit pohyb vpřed, nesmím mu vysvětlovat pohyb, ale stimulovat vědomě pouze jeho mysl pozitivními podněty, zatímco pohybový vzor v mozku proklestím jen tou cestou, která nepodléhá jeho vědomé kontrole!
To, že pokud tedy nesmím dítěti dovolit hýbat se, jak je zvyklé, musím jej naopak naučit setrvat v klidu (a čekat do doby, než bude jeho mozek připraven spustit správný pohybový program).
Vojta věděl, že silná motivace se hýbat bude dítě nutit učinit tak za každou cenu, i za cenu patologie. Věděl, že důvod, proč děti v terapii pláčou, tkví v konfliktu jejich obrovské touhy se hnout a terapie, která říká "dobře, pustím tě do pohybu, ale jen a pouze tímto způsobem"!).
Skrze jasné stanovenou terapii nám odhalil důležitou věc:
spasticita je pouze sekundární problém a vzniká tam, kde tělo nemá funkční oporu.
Na správné opoře mohu stavět a jedině z té vyvolat pevné a funkční vzpřímení!
Kde je opora, tam je uvolněný tonus.
Kde je normální tonus, tam přichází klid mysli.
Spasticita drží mysl v neustálém napětí!!
Proto věřím pevně, že Vojta je výživa nejen pro tělo.
Polohy, které Vojta využívá, mají pro mne několik funkčních rovin:
reflexní - ta, kde se ošetřuje vojtovkou terapií a do níž nelze vědomě zasáhnout
vědomá/handling - polohy, které Vojta využívá, mu nepatří. Jsou to polohy, které patří do vývoje každého z nás a jsou to také jediné polohy, v nichž lze z patologie dosáhnout ideálního stavu (!!).
Proto považuji za nesmírně podstatné učit je rodiče (a ty z nás, kteří je jsou s to zaujmout sami) , abychom si zvykli, že tělo leží na břiše tak a tak, na bok se otáčí tak a tak - i když se mnou dítě není s to spolupracovat, to, jak s ním manipulujeme, zanechává otisk. Stejně jako se učí handling miminek, zaslouží tuto "výchovu" i děti starší, ty s funkčními poruchami daleko víc, protože nemají možnost nepřirozenou polohu spontánně přirozeně kompenzovat!!
MUSÍM dítě, odkdy je toho schopno, učit vnímat, kterou nožkou se opře, když ho byť na minutu stavím, na kterou ruku se dívá, když ho otáčím - je v tom všestranná stimulace a také důstojnost!!
a neméně důležitá je úroveň emoční!
Ano, čtete správně. Každá poloha, každý pohyb nese emoci. Dotek nese emoci.
A jestliže mi Vojta říká, že dítě, kterému v přirozeném poznávání světa kolem brání funkční porucha, bude frustrované, a říká zároveň, jak takovému dítěti pomoci,
pak pro mne je logické, že jediná cesta, jak dítě emočně vyvázat z afektu, který mu může přinést patologie, je polohovat ho tak, aby to odpovídalo vývojové poloze.
Mám v praxi mnohokrát ověřeno, že funkční poloha je to, co děti klidní z největší hloubky - a to i u těch dětí, které sice nezvládají reflexní stimulaci Vojtou (některé formy epilepsie, někdy Rettův syndrom etc.), ale nutně potřebují pohybovou terapii!!
Rettovské epizody např.uz dávno nezastavuji ničím jiným než polohou otáčení (POLOHOU a specifickými doteky, nikoli reflexní stimulací!)
Vojta je nesmírné bohatství.
Nebojte se toho a věřte, že i když možná dítě reflexní terapii nezvládá, stále má, co mu nabídnout
Děkuji mu dnes a denně.