...děti jsou hosté ...
... k zamyšlení všem rodičům (ale i terapeutům, specialistům) ... už po několikáté čtu knihu Jiřiny Prekopové a Christel Schweizer Děti jsou hosté, kteří hledají cestu. Dovolím si citovat z ní jeden odstavec -
(týkající se společného spaní)
- tedy aby se vůbec mohlo dítě s těžkou hybnou poruchou sžít,
"... nouze určovala přirozenou hranici, kterou lidé museli zachovávat, aby spolu mohli žít. Zároveň představovala tato hranice také ohraničení hnízda. Byla stabilní, neměnná. Dalo se na ni spolehnout.
Takovéto pokud možno ritualizované podmínky potřebuje každý člověk, aby se mohl cítit dobře ...."
a další ...
(odkazující k rytmu v matčině v děloze)
"..v době velkého stresu se dítě potřebuje vrátit k tomuto rytmu, aby se mohlo opět cítit bezpečně. Rytmus nepřichází zvenku, ale dítě si ho musí samo vyvolat. ..(...) tluče hlavou do zdi."
Když nouzi použiji jako metaforu k terapeutické situaci, dostanu zajímavou zpětnou vazbu - méně je více. (Je to volné potvrzení mého posledního příspěvku.)
Z toho mi vyplývá -
aby dítě vůbec mohlo žít s těžkou hybnou poruchou
(předpokládám, že rodiče dítěte s tou lehkou nebudou hledat jiné cesty než Vojtu, protože nad tím ani nestačí přemýšlet a budou mít hotovo, vyřešeno)- tedy aby se vůbec mohlo dítě s těžkou hybnou poruchou sžít,
je potřeba jakási obrazná terapeutická "nouze" (v přeneseném významu, držet se jednoho)
Držet se jednoho, co bude moci mít svůj rytmus, v čem bude čas na spánek, jídlo, mazlení s maminkou, tátou, sourozenci, na hru (a rodiče tak jako tak záhy zjistí, že v intenzivním cvičení je i tak těžké volný čas nalézt, protože dítě stále spí a cvičení není hned rychlé!).
Při extrémním narušení rovnováhy ("...ale přece jen do toho "oblečku" pojedeme..., přece jen "tohle a tamto"..) dochází k tomu, že dítě sice netluče hlavou do zdi (protože nemůže), ale
- dítě dostane horečky
- dítě onemocní druhý den pobytu
- dítě dostane epileptický záchvat
- a mohla bych pokračovat
... pro odpověď, stojí - li to za to, bych si já osobně daleko jít nemusela.
A ta absolutně nejdůležitější věc,
Vojta měl v terapii jednu "ritualizovanou podmínku" - účastníka a strůjce celého procesu, tedy matku, "aby se dítě mohlo cítit dobře".
Nic a nikdo mámu nenahradí.
Dejte si svou ranní kávu a běžte na to.
Se vší Láskou