Děti nás potřebují přirozené, otevřené a pokorné
Je skoro půlnoc. Teprve uléhám vedle své dcery, která už tvrdě spí, a přemýšlím nad ostatními dětmi.
Nad tím, které vydrželo bez pláče jezdit v autosedačce a klidně spát, až když jsem intenzitu cvičení nařídila zvednout ze tří na sedmkrát denně.
Nad tím, které má z polohy strach a jakkoli má obrnu těžkou, potřebuje obrovskou dávku empatie a úplně jiný systém zátěže, než to první.
Pracuji s dětmi deset let, poslední dva roky s těmi s nejtěžšími pohybovými patologiemi. Většina ke mně přijde ve stavu, kdy nemá ještě ani úchop a už ho dávno měla mít.. třicet let žiju v těle s obrnou.
Často se setkávám s tím, že děti s těžkým postižením jsou cvičeny opatrně, protože intenzivní práce je považována za přílišnou zátěž.
Dítě, které sebou neustále škube a je chytré, které se na bříšku opírá o pěsti a zaklání hlavu, podle všeho "trpí tím, když po cvičení jen leží, je jako rosol a nepotřebuje, aby se mu všichni věnovali".
Ale to je naprosto v pořádku, protože přirozenou potřebou dítěte je objevovat svět po svém, skrze tělo, bez naší přílišné asistence.Dále, protože se neustále škube proto,že v nestabilní poloze nemá na výběr - a protože opora o pěsti s hlavou v záklonu je pro další pohyb slepá cesta a moment, kdy se těžce poškozený mozek vzdá toho, co je patologické, je tím, v němž může objevovat a učit se něco nového, zdravějšího.
Pokud těžce poškozený mozek donutím se uklidnit, udělám pro dítě to nejlepší, co mohu. Přesně to je případ toho dítěte, které ze stresu vyvázala více než dvojnásobná intenzita cvičení.
Dětí s těžkou obrnou, které potřebují opatrnou a postupnou zátěž v rehabilitaci, protože normu prostě psychicky (!) nesnesou je dle mých zkušeností poměrně málo.
Jsou to děti s poruchou vestibulárního aparátu, těžkou obrnou s mozečkovou příměsí (záměrně nepíšu čistou mozečkovou formu), protože mají natolik poškozené řídící centrum rovnováhy (mozeček), že si prostě musí všechno nové zažívat jedno po druhém, zvykat si a ubezpečovat se. O každém doteku, o každé nepatrné změně. Tyto děti často potřebují cvičit kratší dobu a vést velmi pozvolna.
To dítě, které reaguje na cvičení (zátěž) vztekle a když to psychicky vydržíte, roztaje pod rukama, to žádnou extra citlivost nepotřebuje.( Zátěž, úměrnou potřebě úlevy, v pohodě zvládne.)
To dítě, které se velmi rychle vrací ke své patologické normě, leká se a kterému se svalové napětí globálně změní ve vteřině z rosolu na kámen, je to, které potřebuje čas a trpělivost na ještě jemnějším podkladě. Ne vždy mu lze ulevit tak, jak by v tu kterou chvíli potřebovalo.
Zde nám mozek říká: "Ještě jednou a pomaleji.'
Jsou chvíle, kdy bych si přála udělat to naopak.
Tomu dítěti, které cvičí sedmkrát, slevit.
Kdybych to ale udělala, budu ignorovat tíži postižení - neudělám maximum. A ubrala bych mu kousek na jeho podstatě, na jeho spokojeném já.
Tomu, které se tak leká, už dávno ulevit.
Ale ono má své reakční tempo a já vůči němu tam, kde ani dvojnásobná intenzita nic neurychluje, prostě musím být pokorná. Být s ním, vytrvat a nevzdávat se.
Jednou je to statečnost, podruhé pokora, co musíme prokázat sobě, dětem. ...a nejen ta.
Přeji nám všem tak otevřená srdce, abychom dokázali volit správně.
Tady na tom moc záleží.