Emoce - s jakou cvičím, s takovou dítě reaguje

... není regres jako regres aneb proč se děti při cvičení "vypínají" a jak na ně ...

Určitě to znáte. 
Cvičíte. Cvičíte malé miminko a reakce jsou masivní a učebnicové. A pak jednoho rána jdete cvičit a neděje se nic. Dítě leží a vypadá, že se ho vaše snaha nijak netýká.

 Znamená to, že cvičíte špatně? Že se zhoršilo? Je to vaše chyba?

Ne! Znamená to v první řadě, že dítě si začalo něco myslet.

Maličké miminko si nemyslí nic. Máma je mu celým světem. Ale jak poznává samo sebe, začíná i jinak reagovat na vnější stimuly.
Vděčně a radostně reaguje na pozitivní podněty. Ale to, co ho nezajímá, to ignoruje. A není -li to bezpečné, pláče.

Ten výraz, který má na tomto obrázku moje čtyřměsíční dcera, je výraz absolutního nesouhlasu a zuřivosti, protože je nucena nechat projít reakci!

Vojta sice vyvolává reflexní odezvu (která nepodléhá vědomé kontrole), ale dítě k ní zaujímá nějaký vnitřní postoj!!! 

Může si na cvičení zvyknout a obrazně řečeno se schoulit do své vnitřní ulity. Pokud cvičíte a ono reaguje tím, že si cucá prsty a dupe nohou, což s oblibou dělala moje dcera, tak Vás prostě nebere na vědomí.

Jsem vzteklá? A opravdu upřímně, jsem vzteklá a hysterická? Bude hysterické.
Jsem pevně rozhodnutá jít cvičit nejlépe, jak v danou chvíli mohu, bez očekávání, bez tlaku, bez obav?Pak dítě nenasaje mé obavy, ale mou plnou přítomnost a bude plně reagovat 

Co s tím? 

s jakou emocí jdu cvičit, s takovou mi odpoví. 

Jsem nejistá a myšlenky mi těkají? Reakce bude trhaná.

🧠 proto cvičí primárně máma, aby dítě mělo šanci přijmout cvičení v harmonii s tím, co ví i neví o světě
🧠 proto je nezbytně nutné docházet na pravidelné konzultace, aby se budovala dovednost cvičit a zároveň se čas od času podoba cvičení měnila, aby si na ni dítě nezvyklo a bylo neustále drženo v momentu překvapení ...

Mou čtyřměsíční dceru cvičilo několik různých lidí, než jsem našla způsob, jak ji udržet.

Giancarlo Russo , který ji ošetřuje tady, vnáší do terapie mnoho.

Vřelost. 🤎 bezprostředně po cvičení s ním velmi pozitivně komunikovala 
Klid. 🤎 typ pláče byl úplně jiný ... nebyl to manipulativní jekot, kterým točila mne, jen vzteklý ryk a občas pláč, když byla reakce těžká
Pevné vedení. 🤎 dcera sice velmi hlasitě protestovala, ale nevyvíjela fyzický odpor. Vůbec se ho nesnažila vyvinout. Giancarlo na ni svým dotekem přenesl pocit bezpečí a ona se v jeho náruči mohla vzdát a uvolnit. Když přišla reakce, byl tam pro ni a spolu to zvládli! (Zato máma, která reakci na místě hodnotí, jen přilévá do ohně nejistoty )
Nadhled. 🤎 Pro mne jako matku bylo fascinující to sledovat. Moje dcera hlasitě ječela a on na ni stejně hlasitě volal FORZA! (Do toho, dělej!) a BRAVA! (šikovná!)Zní mi to v uších ještě teď! 
Dal jí tím na vědomí,

 že ví, že je to náročné,
 že oceňuje její snahu,
 že jakmile skončí cvičení, je život zase zábava (Zoja byla málokdy tak nadšená komunikovat jako tehdy. Ten večer začala spát na břiše, protože jí umožnil přestat se bát té polohy.)

když cvičíte Vojtu, dialog s mozkem je dialog s psychikou. Tím více, čím dítě roste a je vědomé!

Není to regres, ani vaše chyba. Chce to jen pevné rozhodnutí a stabilní emoce.

Forza! 
Petra

Vážení čtenáři, pokud Vám tento blog pomáhá a rádi byste vyjádřili jeho další tvorbě svou podporu malým příspěvkem (třeba na mou kávu, až budu psát ten příští, nebo na chůvu, která mezitím bude pečovat o mou malou dcerku), můžete jej poslat na 670100-2210616857/6210 a do poznámky napsat Vojta, ať vím, odkud zlaté zrnko přiletělo :-) Děkuji Vám všem! Petra Fridrichová, autorka