Máma ve Vojtově terapii

"Mami," hlásí moje dcera, když ráno z postýlky vidí za oknem čerstvou několikacentimetrovou vrstvu sněhu, "začíná mi super období zachraňování mámy!"

Každou zimu je to stejné. 

Psychicky je mi nejhůř s prvním sněhem, protože můj nervový systém se na něj musí v rámci možností adaptovat ( v překladu to znamená připustit, že můj nevyzrálý mozeček, zodpovědný za koordinaci a rovnováhu, zase bude pár měsíců naprosto zničený ).

Fyzicky je mi pak poměrně dobře do chvíle, než první sníh zmrzne a já už nedokážu bezpečně jít vůbec nikam, protože led v kombinaci s obrnou je prostě jedno velké kluziště.

Ale dnes, dnes si náladu ještě kazit nenecháme
Moje dcera, která si k neštovicím pořídila zánět v očích, antibiotika i náběh na laryngitidu, po náročném dni konečně klidně spí a já,

jako vždy, když mě život trochu fyzicky ždíme, přemýšlím nad tím, kolik věcí jsme dnes spolu mohly zažít jen proto, že pravidelné denní cvičení vojtovky bylo na mém programu od osmi do devatenácti let a poslední rok a půl, od devětadvaceti, je to tak znovu každý týden.

I s obrnou tří končetin (a celé poloviny těla), i s výpadky zorného pole (ty jsou mnohem horší než celá ztížená hybnost), i s hodně nezralou koordinací.

Už jako malá jsem bývala z nezvyklého terénu,nového prostředí ( kterým je i sníh,, protože všechno zkresluje a mění) tak vystresovaná, že jsem o tom, jak vůbec přemůžu strach a udělám krok z obrubníku, když ho pod sněhem nevidím, přemýšlela celé ráno, co jsem se chystala do školy. (A to jsem jen musela vyjít z auta.)

Výsledkem toho bylo, že jsem první hodinu ve škole vůbec nedávala pozor, protože mi bylo prostě špatně. ( K mozečkovému syndromu, poruše rovnováhy, patří často i kinetóza.)

Postupem času jsem se naučila přemostit své výpadky zorného pole hmatem , a protože mi díky vojtovce zesílily tělo, ale hlavně ruce a krk, často jsem pádu prostě zabránila silou.

Dnes už netrpím nevolností a nezvracím, jakmile překročím práh do bezpečí doma, ale stačí mi jen zhluboka dýchat. To proto, že se mi díky vojtovce dýchá snáz ...

Moje dcera vnímá pohyb s mámou ve sněhu jako něco mezi dobrodružstvím a poctou, protože jsem jí už jako malinké vštěpovala do hlavy, že když padám, musí mě okamžitě pustit, a protože když jsem minulou zimu jednou jedinkrát šla sama bez ní ven, skončila jsem rovnou na CT mozku. Už pochopila, že když se soustředím na ni, netopím se v hrůze.

"Mami, dívej se na mě, ne na ten sníh," rozkazuje a vesele pobíhá v kruzích kolem mě.

I když zrovna nejsme venku, je náš domov prosycen něčím úplně jiným, než býval v dobách, kdy jsem o sebe nepečovala a podceňovala jsem sílu pravidelné rehabilitace.
I jednou týdně má význam.

Nic si nevyčítám a nemám pocit vězení ve svém mozku. Mám sílu na všechno, co je v prostoru bezpečného doma třeba.

Mám skoliózu, ale nebolí mě záda, když celou noc vstávám, nebo nosím slabou dceru na záchod, protože únavou nedokáže otevřít oči.

A mám sice centrální zrakovou vadu, ale když chce Zoe už třetí hodinu během dne hrát stolní hru, neodmítám ji jako před pár lety, kdy jsem prostě tolik vjemů nedokázala zpracovat (a i po jednoduchém Člověče, nezlob se mi z neustálých pohybů figurek bylo po hodině na zvracení).

"Mami, sice špatně chodíš, ale jsi skvělá máma," tiskne ke mně teplou tvářičku a dodává, "když jdeš cvičit, jsi pak hrozně hodná. A protivná, když to potřebuješ, ale já tě miluju i tak ," vysvětluje bez obalu.

Snad top chvíle dnešního dne byl podvečer, kdy jsme pod dekou listovaly mými kuchařkami, které jsem doteď měla už osm let spíš z nostalgie po babičce a mamince, než abych podle nich opravdu pekla a vařila.

Zojka zakládala všechny recepty, které jsme si slíbily v nemocném volnu vyzkoušet, a já jsem si až později uvědomila, že se neozval starý známý strach z čehokoli, co se musí hníst nebo tvarovat - protože poslední rok mi to nedělá problém. Poslední rok můj mozek prostě chápe, co má dělat. Ale na hysterický záchvat kvůli tvarování vanilkových rohlíčků, když mi bylo třináct (protože jsem ho prostě nechápala a neviděla), už asi nezapomenu

A tak i na konci toho dnešního dne jsem znovu vděčná za prostředí nekompromisní terapie podle Vojty, ve kterém jsem přes deset let rostla, "..aby ta holka mohla jednou normálně žít, rozumíš," opakovala mnohokrát Marcela Klemová mému tátovi, když se mu zdálo, že to nestojí za to, protože vypadám pořád stejně...

A pokaždé mě napadá, že je takovým "Vojtovým dítětem" víc než já moje dcera - právě proto, jakou díky němu může mít mámu. Jak může být spokojená, opečovávaná a jistá, když je Vojta tam, kde má být - včera, dnes i zítra

P.S. Tuhle hru jsem po roce a půl vytáhla až dnes. Poprvé jsem se totiž návod snažila pochopit z papíru, když jsem ještě nebyla zpět ve vojtovce. Marně, šla jsem zvracet

Jak byla Zoe šťastná!

A proto to stojí za to

Petra Fridrichová