"Mami, děkuju, žes mě cvičila.."

Jako každý rok touto dobou, i dnes rezonuje téma "Vojta" naším životem a domovem ještě silněji.

Moje dcera oslavila sedmé narozeniny, spoustu věcí chápe a několikrát do měsíce se dožaduje dokumentu s dětmi Václava Vojty (2017), kde je i její máma.

A je to i její příběh, ví to moc dobře. 

Narodila se v krásném 40. týdnu plánovaným císařem. Můj pocit, že bych nemusela umět tlačit a mohla jí příchod na svět zkomplikovat, byl silnější než snahy okolí ukonejšit mě, že v takové chvíli i moje tělo bude pracovat správně. O mnoho let později mi zkušený neurolog mou intuici pochválil - má několik pacientek s DMO, jejichž děti mají tutéž diagnózu, protože přirozeně rodit nakonec nedokázaly ... A bylo pozdě.

Zoe diagnózu DMO neměla, ale od prvních dní byla dráždivá, uplakaná a neutišitelná. V šesti týdnech se potvrdila těžká asymetrie a centrální koordinační porucha.

Když mi paní doktorka opatrně říkala, že cvičit by si zasloužila (protože si byla vědoma mé vlastní obrny a stavu po císaři), zdálo se mi, že to nebude mít konce.

Že nenaberu dost sil cvičit ji, až zesílí.
Že se z toho nevyhrabeme, protože pokaždé, když jsme docvičily, ulevilo se jí na slabou hodinku a mohly jsme jít znovu.

Tahle fotografie je těsně po prvním cvičení. Tehdy moje dcera, která běžně spala maximálně půl hodiny a pak se vzbudila s hysterickým pláčem, spala pět hodin v kuse.

První měsíc jsem cvičila šestkrát denně.
Dalších sedm měsíců už jenom pětkrát.

Musela jsem, pokud jsem chtěla kojit a spát, protože Zoe se při každém kojení bez cvičení těsně předtím dusila. Hlavu přitom první měsíce dokázala otočit jen doprava a já jsem ji tak musela držet na levé, částečně ochrnuté ruce. Šestinedělí mi tak po celé kojení tekly slzy bolesti, protože mě ničila ruka i skolióza.

A proto byly chvíle během a po cvičení balzámem mého (z mnoha jiných důvodů) bolavého mateřství, protože v během nich jsem jí že rozuměla a ona na mě konečně mohla reagovat.

Měla jsem kolem sebe po celou dobu řadu skvělých lidí, kteří mě podepřeli a nedovolili mi odklonit se od těžké cesty jen proto, že bych na to možná měla nárok.

Naši skvělou rehabku z Centro Vojta v Římě, která mi ukázala, jak miminko cvičit sice tvrdě , protože jinak to nešlo, ale s o to větší láskou a "jako bys ho mazlila".

Václava Vojtu juniora, kterému jsem mohla denně zavolat a který mě uklidňoval, když jsem trnula hrůzou, že vývoj jde pomalu, že necvičím určitě dobře, protože nemám tolik sil, a že to bude ještě horší. Tehdy utnul mou sebelítost jednoduchou větou: "Jsi máma, a ani já bych pro ni nebyl lepší terapeut. Dělej a uvidíš."

A tak jsem cvičila, i s těžkými záněty prsou v horečce, vyčerpaná, nejistá, nešťastná, protože jestli jsem něčemu v životě vždycky rozuměla, tak tomu, jak Vojta pomáhá.

Dnes je Zojce sedm, je to pohybově nadaná, chytrá a zdravá holčička. Ráda poslouchá vyprávění o panu Vojtovi, miluje Olžin dokument a někdy, když vidí, že mi fyzicky není nejlíp, zamýšlí se nad sebou samou a řekne:

"Mami, ty jsi stejně nejlepší máma, žes mě cvičila. Děkuju."

Kdybych mohla změnit jedinou věc, cvičila bych už v šestinedělí. Doba cvičení by se tím zkrátila a možná, že bychom obě šestinedělí prožívaly šťastněji.

Daly jsme to my a dáte to Vy

Děkuji

Petra Fridrichová