Možná je největší smysl v pocitu bezpečí

Je pozdní odpoledne. Lezavá zima si za oknem bere své prosincové právo a já opatrně pokládám ruce na devatenáctiměsíční miminko, se kterým právě vstupujeme do druhého roku společné cesty.

Jezdí za mnou každé dva týdny, na několik dní, z druhého konce republiky. Mezitím rodiče poctivě cvičí doma. Tak dalekou cestu volí proto, že z lékařů nikdo – kromě MUDr. Stanislava Severy – nesložil zbraně při extrémně těžké anamnéze a následné obrně. Když pak vedení cvičení svěřil mně, řídili se jeho doporučením. 

Dítě se pod mýma rukama na chvíli uvolní, vzápětí se ale znovu stáhne. Nedívá se na mě, spíš skrze mě. Teprve po několika minutách, když svůj dotek přizpůsobím jeho dechu, dokáže klidně ležet, rozhlédnout se – a do ruky, kterou mu skrz hrudník dávám jistotu, začne lehce plácat.

Když se ho pokusím přetočit na bok, ztrácí se mnou kontakt. Změna polohy je pro něj příliš. Dostává se do šoku, proto ho beru do náruče a už zklidněné opatrně pokládám na bříško. Několikrát otočí hlavičku ze strany na stranu, než je tím obrovským výkonem natolik vyčerpané, že zatne ručičky v pěst a nekontrolovaně se vzepře. Teprve když beru jeho hlavičku do svých dlaní a vytvářím mu styčnou plochu s podložkou – bezpečný nárazník, který zná – konečně vydechne. A zapláče.

Má těžkou spastickou tetraparézu. Obrnu celého těla, včetně mimiky a jazyka. Zatím nemůže samo plně jíst ani kousat.

Poškození mozku bylo rozsáhlé. Jeho stav se nepatrně, velmi pomalu zlepšuje – a my jsme tu od toho, abychom ho na té cestě podepřeli.

Nepodepřeme ho ideály ani protokoly. Ty jsou většinou postavené na předpokladu, že dítě – jakkoli těžce postižené – má svou "bezpečnou normu", výchozí bod, ze kterého je schopné nějak komunikovat. Byť patologicky.

Jenže část dětí s těžkou obrnou svou normu až do doby kompenzace prostě nemá. Není jim na světě bezpečno. Nemají kam ukládat energii, kterou jejich tělo generuje. Jako když dno žárem vyschne a popraská.
Je to kruté. Ale je to tak.

Když ale miminko důvěřivě uvolní hlavičku do mých dlaní a následně na bříšku vytáhne ručičku, opře se o loket, položí hlavu na tvář a zadívá se na maminku, snažím se ten okamžik nerušit. A schovat si emoce na později.

Dětí s těžkou obrnou cvičím několik desítek. Tahle spolupráce se ale vymyká. Má jiné tempo a – v důsledku rozsahu postižení – i jiný vnitřní svět.
Přesto mi znovu potvrzuje něco zásadního.

Terapii podle Vojty znám velmi důvěrně. Je mou vlastní léčbou – protože i já mám obrnu. Studovala jsem ale jógu, do hloubky a na dřeň. Tyto přístupy se v mnohém potkávají, když je to potřeba, a stýkají se v tom nejdůležitějším:

Aby vůbec chtělo komunikovat, musí být dítěti na světě bezpečno.

Pokládám hlavu vedle jeho a dávám mu času, kolik jen snese, aby v poloze zůstalo. Protože klid v dobře nastavené poloze zažívá možná poprvé.

A napadá mě, že to je možná celý smysl téhle cesty. Ne v tom, jestli se dítě "jednou bude" pohybovat podle tabulek. Ale v tom, že mu někdo – bez ideálů – půjčí své tělo jako bezpečný prostor dřív, než si ho dokáže vytvořit samo.

V předmluvě knihy Děti jsou hosté, kteří hledají cestu píší Jiřina Prekopová a Christel Schweizer:

"Výchova znamená, že nabídnu hostu dobré místo a tak dlouho ho budu vnitřně podporovat, dokud sám nepozná svoji cestu."

Cítím, že totéž platí i v přístupu k dětem s těžkým postižením.
A přeji si – naléhavě, za každé z nich – aby tu bezpečnou náruč měly tak dlouho,
dokud nebudou mít dost sil obývat své vlastní tělo.

Aby se jim chtělo žít.

Petra Fridrichová