Možná ...

Možná ...

... možná, že v šestinedělí při cvičení vůbec neplakalo. Je to normální, je lačné po každém doteku, většinu času spí a může usnout i během cvičení, což je ta nejlepší věc, která se mozku může v reakci na terapii stát.

Možná, že kolem třetího měsíce plakat začalo. To je také přirozené, v tom období se objevuje první úchop a s ním i první představa (zcela nevědomá, zdravá, běžná) o tom, jak se prostřednictvím pohybu (úchopu) bude ve světě projevovat. A my mu cvičením do jeho představy, do jeho normy, zasahujeme. Neohrožujeme ho, léčíme ho, ale už cítí, že je jeho komfortní zóna narušována.

Možná, že od čtvrtého měsíce bude jednou klidné, pak nervózní. Může si třeba na cvičení zvyknout, může mu dělat dobře a může e u něj smát a zkoumavě vás pozorovat (taková byla moje dcera, kterou jsem vůbec nešetřila), ale můžou se mu třeba prořezávat zoubky, při cvičení se jejich okolí prokrvovat - a to je nepříjemné.

Možná, že kolem osmého měsíce bude pláč při cvičení nejvíc nervy drásající. Ano, protože mu dost možná podvědomě hodně lezeme na nervy. Mělo by se chystat na lezení, tedy má už podvědomou představu o tom, že se samo může přemístit z bodu A do B. Všechen jeho pohyb směřuje právě k tomu a my ho několikrát denně vezmeme a držíme v poloze, z níž není "úniku", přestože jeho svaly dělají přesně to, co k pohybu budou potřebovat. To naštve !!!

Možná, že musíte-li cvičit roky, bude plakat do doby, než plně porozumí mluvené řeči. To je také logické - bude se orientovat v čase, bude se těšit na rituály po cvičení. Ale dokud Vám nebude moci odpovědět - třeba jen na uzavřené otázky - "ano/ne", bude frustrované. A to je pro jeho psychický vývoj dobře, protože to znamená, že o sobě ví, že jeho duše je bdělá i v těle, které nemá svou kapacitu plně k dispozici. A že má naději ...

Možná, že právě tehdy, kdy si začnete rozumět, bude vzdorovat ještě víc, bude se snažit mámu štípnout, kopnout, odehnat. Ano, rozumí. Rozumí a nechce. Tady už je potřeba uplatňovat důslednou výchovu i mimo stůl, protože "co řekne máma, to platí". Když se ale máma neustále omlouvá a nechce být direktivní, protože dítě toho má s handicapem a cvičením moc - pak jí to ve vzteku při cvičení desetkrát vrátí. Tím mám na mysli - i disciplína a důslednost mohou být plné lásky.

Pláč miminka při terapii nesouvisí s tím, jaká jste máma.
Vzdor batolete při terapii neznamená, že bude lepší skončit.

Nevyvíjí se jen jeho pohybové dovednosti, zraje i jeho identita, ego a charakter. A dost možná, že je to právě terapie podle Vojty, co Vás jako rodiče nutí objevit svá výchovná stanoviska dřív, než by to bylo třeba bez cvičení.

Jak jen to řekl profesor Vojta?
"Nestojí za mnou vyléčené dítě, nestojí za mnou postižené dítě. Stojí za mnou rodiče."

Možná, že myslel přesně toto ...
Petra