Posílám díky na nebeskou pláň ...

1. září 2004. Moje nevlastní maminka, kterou mám moc ráda, mě utěšuje, protože ví, že cvičení v závěsu nesnáším: "Vydrž, až budeme hotové, udělám ti ty dva francouzské copy - a ušila jsem ti v noci šaty, abys svítila jako to slunce," usmívá se a já zatínám zuby a držím.

(Do nového školního roku vstupuje s předsevzetím s tou malou holčičkou, kterou vyvdala, cvičit Vojtu ještě víc - přece paní Klemová, se kterou se v létě seznámily, jasně dala najevo, že musí jednou být samostatná,že je chytrá, že to bude asi bolet, že páteř na tom není dobře , ale stojí za to přidat... )

Padám jí kolem krku - v těch šatech nezakopávám a je mi nádherně.

Mám obrnu, spastickou triparézu. A už ve třetí třídě vím, že když nebudu cvičit, jednou bych nemusela mít děti.

1. září 2025. Moje dcera, která je konečně prvňačka, nedočkavě poskakuje přede mnou. "Mami, to je strašnej kopec ke škole, ještě že se nemusím vyzvedávat a chodit to dvakrát, to by mě zabilo," koulí vesele očima.

Žijeme na Vysočině a já kvůli mozečkovému syndromu, medikaci a těžké astereognozii nemůžu řídit auto. Ale mám krásný, barevný a smysluplný život a pomáhám k pohybu dětem se stejnou diagnózou.

Vysočina je - celá v kopci. Škola je celá v kopci a Zoe vyzvídá, jestli už jsem uměla chodit, když jsem šla do první třídy já. Jestli jsem se taky těšila, jestli jsem taky měla všechno fialovo růžové a jestli jsem hned napoprvé trefila jako ona.

A tak jí popravdě odpovídám, že mě její děda Pétík, můj táta, nechával samotnou vyjít schody dlážděné kočičími hlavami bez zábradlí a dole mi fandil , i když jsem se moc bála - abych se to naučila a děti mě nikdy neshodily.

A už jí neřeknu, že mu to bylo líto a tekly mu slzy.

Nebo že jsem se strašně bála sundávat si aktovku, protože jsem přitom ztrácela rovnováhu.

Šťastně a zvědavě poslouchá, jak jsem i já měla aktovku, červeno zelenou. Že mě nejvíc bavila matematika a hudebka, tak jako ji. Že i já jsem měla husté kaštanové vlasy, ale ona už umí mluvit dobře anglicky a já jsem to ještě neuměla.

Druhý den už je ve škole sama. Bez váhání a bez pusy na rozloučenou vybíhá schody ke třídě a ujišťuje se, že zítra už s ní nepůjdu ani do šatny.

Když se vracím podél vody do práce, je mi veselo jako Zoe. Jsme stejné a já si zpívám, poskakuju (!) a usmívám se.
Jako v mnoha zlomových okamžicích myslím na to, na co všechno měl vliv Václav Vojta, přímo i nepřímo.

Na život jedné malé holčičky, která, když s ní její nevlastní maminka cvičila ráno před školou,se ten den nebála sundat si ze zad tašku. Možná ani nezabloudila cestou do třídy, protože chvíli dobře viděla.

Na život další malé holčičky, která šla do první třídy víc než dvacet let po tom, co ta první,už devítiletá,tak strašně plakala, že záda budou bolet už navždycky...

Šla do první třídy a byla šťastná.

Byla šťastná, že může jít s mámou a držet ji za ruku.
"Mami, já jsem ráda, že jsme dneska spolu. To je pro mě nejhezčí."

Nemáš tušení, jak jsem ráda já, holčičko moje.
Jak jsem šťastná, že mě nebolí každý krok a nejsem protivná, vzteklá máma. Že spolu můžeme chodit pěšky do školy a zpívat z plných plic na celé město.

Kdybych z emocemi nadupaných posledních dvou dnů měla vytáhnout jedinou myšlenku:

Možná se Vám teď nedaří cvičit, možná nevidíte smysl. Možná to bolí Vás i dítě a je to těžké. Ale i cesta dlouhá tisíce mil začíná tím prvním krokem. Je třeba mít cíle reálné, ale je nutné mít nějaké. Prosím, cvičte pro budoucnost, ne pro dnešek. Dnes je vše čerstvé, rozjitřené a ještě nezralé. A právě to je výhoda

Posílám velké DÍKY do na nebeskou pláň ...