Přestat být nemyslícími mašinami

Pokaždé, když jde moje sedmiletá dcera za mnou do ložnice a míjí portrét Václava Vojty, položí mi stejnou otázku;

"Mami, měl pan Vojta rád děti?"

A já vždy odpovídám, že o tom nepochybuju. 

Za posledních pár týdnů Vás tu mezi čtenáři přibylo několik set. Zároveň nutně opět vyvstala ta palčivá otázka psychiky v terapii podle Vojty.

Zkusím se k ní dnes znovu vrátit. Abych ale nezněla jen tak do větru, vezmu Vás trochu do historie.

Profesor Vojta byl hluboce věřící člověk. Před dvěma lety se mi do ruky dostalo několik dopisů, které psal z emigrace svým přátelům, jimž zachránil dceru.

Z jeho slov je znát, jak mu české děti chyběly. Když pak po letech vzpomínal na první roky emigrace, plakal při přiznání, že "...pak jsem si řekl, že ty německý děti jsou stejný jako ty český"...

Počátkem osmdesátých let se Vojta setkal s Moshé Feldenkraisem. S autorem metody, která je mezi rodinami dětí s těžkým postižením často chybně vnímána jako jemnější alternativa.

Vojta jím byl absolutně fascinován. Byl fascinován tím, jak na základě vlastní fyzické zkušenosti Feldenkrais vypracoval "léčebný systém prožívání svého těla", přestože mu chybělo lékařské vzdělání.

Setkání s ním si cenil nade vše (".. objímal mně jako bráchu..") a hluboce se zamýšlel nad tím,že ".. musíme přestat být nemyslícími mašinami"..

Oba dva se respektovali. Vojta však měl před sebou mnohem obtížnější úkol - prosadit principy, o nichž věděl, že jsou pro těžce postižené děti jedinou nadějí, v rigidním prostředí, které často vůbec nemělo zájem o jejich hlubší pochopení, anebo si je vykládalo zcela mylně.

Tak například když počátky svého objevování chtěl sdílet s kolegy, tehdy věhlasnými neurology , mávli nad tím rukou - "Vašek a ty jeho srandičky" ..
Když předváděl své diagnostické metody, kdy byl během pár desítek vteřin schopen na základě polohových testů stanovit vývojový věk dítěte, přihlížející ortopedi si mysleli, že děti v polohách drží dlouho a zevrubně si je prohlíží, a označili proto v neznalosti tehdy jeho manévry za rizikové. ( Což je absurdní.)
Když pak musel stanovit základní terapeutické principy, odborná veřejnost ho donutila, aby řadu z nich neprohlásil za oficiální ( například některé těžší polohy a manévry, které znali jen ti nejstarší spolupracovníci a dnes se běžně nevidí).

To, co objevil musel Vojta zpřístupnit co nejvíce lidem, odborníkům i laikům.
Stanovit, jak se jeho principy budou vyučovat.
Ochránit je a tím i děti.

Vojtově terapii se často vyčítá, že v ní není místo pro empatii a že může dítěti způsobit trauma. Je ale na zodpovědnosti každého terapeuta, do jaké hloubky se jí bude zabývat.

Vojta nebyl psycholog, ale dokázal subjektivně posoudit, zda pro to které dítě je direktivní cvičení vhodné.
To vím, protože znám několik lidí, kterým v dětském věku cvičit zakázal. A stanovil zároveň i diagnózy, kde je třeba být opatrný, či které jsou přímo kontraindikovány.

Rovněž ale věděl, že bez psychicky silných rodičů, kteří jsou s terapií a jejími nároky srozuměni, není práce možná. Kladl velký důraz na ego matky, na to, aby si stav dítěte nekladla za vinu, protože pocit viny je to, co vrhá obrovský stín strachu na nepravé místo - na terapii, kterou dítě tak zoufale potřebuje, ale kterou není snadné uchopit.

Nemyslím si, že podceňoval, jak náročná je terapie pro dítě samotné. Ba naopak, myslím si, že i právě proto vložil úkol léčby do rukou těch nejbližších - do rukou rodičů. Nejen z časových důvodů, protože je třeba ji opakovat, ale právě proto, aby se dítě i mimo svou komfortní zónu mohlo v terapii cítit bezpečně.

Vojta vnímal rodiče jako spolupracovníky. Řadu věcí převzal právě od nich a jejich zpětné vazby pomáhaly terapii dál rozvíjet.

Záleží na každém z terapeutů, jak pozorně ho bude poslouchat.

Je obrovský rozdíl mezi tím, když vám dítě bude cvičit někdo, komu samotnému je diskomfort proti srsti, a mezi tím, když v těch nejkřehčích momentech někdo vás i vaše dítě obejme svou jistotou toho, co dělá a proč.

Je poznat a je to i cítit, když terapeut k projevům dítěte při cvičení přistupuje automaticky (".. pláčou přece všichni, to už tak je"), nebo když rozumí každé vrstvě a umí ho podepřít svým klidem, nebo ubrat z nároků, když je to třeba.

Terapie podle Vojty má na toto všechno prostor.

Na vstřícnost, na pochopení, na lásku. A to i tehdy, když pláčou třeba i všichni tři.

"Musíme přestat být nemyslícími mašinami.."

"Mami, já myslím , že pan Vojta měl moc rád děti, protože jinak by to nevydržel poslouchat..."

Vydržte.

S láskou

Petra