...příběh každého z nás

Je krásné jarní odpoledne a já s dcerou sedíme na zahradě dětského centra Paprsek. Zatímco čekáme na psychologické vyšetření, jezdí kolem nás na tříkolce klient s asistentem a já jsem hluboko v sobě znovu konfrontována s tím, jak jedinečný je příběh každého z nás.

Na první pohled vidím, že máme on i já stejnou diagnózu. Možná bereme i stejné léky. Dost pravděpodobně jsme jako malí i prošli stejnou rehabilitací a možná i rukama stejných terapeutů. Přesto jsou naše cesty vzdálené a protínají se na tomto místě, o mnoho let později, aby mi připomněly, jak požehnaná jsem - a jemu, aby byl prostě šťastný v přítomnosti, jako je stále, díky pečujícím a laskavým lidem kolem něj.

- střih.

Je deštivé květnové odpoledne. Jsem v práci a vysvětluji rodičům brzy roční holčičky, že scénář maminky od vedle, která se svým dítětem cvičí jen jednou denně, není jejich scénář. Volím hodně tvrdá slova, když jim říkám, že nebude ani na obzoru ještě mnoho, mnoho let, pokud vůbec někdy (pro ilustraci: momentálně cvičí šestkrát - a vyplácí se to).

Jestli mě v tu chvíli hluboko v duši upřímně nesnáší, protože tvrdě cvičit šestkrát denně není žádná sranda a u pětkrát mám výstražně vztyčený prst, nedají na sobě nic znát. Místo toho se maminka ptá, jestli existuje nějaká literatura o komunikaci s dítětem s těžkým - v tomto případě hybným - postižením. Protože jak vychovávat a vést to zdravé, na to máme konceptů mnoho. Až příliš mnoho, ke škodě nás samých.

O žádné, kterou bych si s chutí přečetla, upřímně řečeno nevím. Drtivá většina titulů mne odrazuje, protože dává pohled jedné strany. A i dialog bych ráda měla podepřený selským rozumem, popřípadě doplněný komentářem nějakého opravdu dobrého psychologa. Pak by pro mne taková literatura byla přínosnou a považovala bych ji ze svého pohledu za bezpečnou i pro své klienty.

A tak odpovídám, že to nevím, ale že bych odpověď na to, jak dítěti s těžkou obrnou dát co nejlepší podmínky k celkovému rozvoji, hledala vedle intenzivního cvičení (které už jí zajistili) u starší generace. Profesor Vojta byl ročník 1917, ty už nezažijeme. Ale běžme za těmi co nejstaršími. Za těmi, kteří museli děti vychovávat a vést pospolu, kteří věděli, co je to selský rozum, znali cykličnost (všeho) a nebáli se tvrdé práce. Nic dobrého dítěti, které musí mnohé ustát a mnoho bojovat, nevzejde od těch, kdo chtějí všechno hned a snadno.

Já sama čím dál víc pociťuji tlak, kterému podléhá moje generace. Dělat všechno s úsměvem, s velkou reklamou, hlavně jednoduše. Sbírat diplomy a absolvovat terapeutickou "turistiku" všude možně (ať jsme na té či oné straně). V určitém bodě už to na mne bylo moc a musela jsem se rozhodnout - vědomě se distancovat. Přestat být v kontaktu se všemi, kteří neustále mění parketu, nebo nemají jen tu jednu. Být sama na sebe ještě víc tvrdá a ponořit se do hloubky jak své práce, tak své praxe. Zvolit si jeden typ jógy a necvičit jich víc, dělat jen ten jeden, a to ten těžší, starší a náročnější. (A co je vtipné - ten levnější.)

Ve chvíli, kdy jsem ukotvila samu sebe, přišly zkoušky, které bych předtím nikdy bývala neustála. Neříkám, že rozhodnutí bylo snadné, ale to, co přišlo potom, by mě dřív zdrtilo bez debat.

Dítě nemá disciplínu v krvi. Mládí nemá disciplínu v krvi a nic naplat - musíme ji čerpat hlouběji.

Jsem neskutečně vděčná za to, že to tak dobře vím, že mám, od koho si to pamatovat. Snažím se nikdy na to nezapomenout a tvrdá disciplína je moje první rada všem rodičům.

- Střih.