To dítě, které se cvičí těžko, to potřebuje nejvíc

"Tohle dítě se nedá cvičit, bojuje. Pere se. Cvičení podle Vojty pro něj není, žádné direktivní. Potřebuje jemný přístup."

Přála bych si se pod tu poslední větu moci stokrát podepsat, ale když slyším něco takového o dítěti s těžkou hybnou poruchou (obrnou), všechno se ve mně sevře. 

Sama mám obrnu, roky jsem studovala pohyb a každou vrstvu každé jedné polohy, abych s nimi uměla pracovat. Jóga, která zvenku možná vypadá jemně, se podle zásad Vojty ukázala být tou nejtvrdší pohybovou výchovou vůbec (děkuji Jiřímu Čumpelíkovi )

Pokusím se dnes co nejsrozumitelněji popsat, proč to nemůže být tak černobílé.

Pracuji s dětmi s těžkou formou spasticity. S tak těžkou, že jim nedovoluje polykat, dýchat nebo uchopovat. Je nelogické vzhledem k takovému stavu předpokládat,že dítě, které je na tom takhle, neudržíme v poloze, protože se vědomě brání - zvlášť když je mu třeba jen půl roku.

Pro praxi obecně platí, že skutečný vědomý odpor, přes který často děti už nelze udržet, nastupuje tehdy, kdy mají jistou cestu k chůzi po dvou - a nejsou tak na intenzivním cvičení bytostně závislé.

U dětí s těžkou hybnou poruchou se na spasticitě a její míře podílí několik vnějších faktorů:

emoce - jak jeho, tak vaše - je to podvědomé činidlo
inteligence a fantazie - když už ví, co je čeká, polohu nebo stimulaci předvídají - a to má za následek buď pocit bezpečí, nebo pocit ohrožení
přidružené problémy - výpadky zorného pole v důsledku hemiparézy, atrofie zrakového nervu - záleží na konečném kompenzačním mechanismu - některé dítě je proto na váš dotek a polohu lekavé málo, jiné naopak hodně
labilita - labilní plocha děti stresuje

Když tyto vnější faktory odečteme, zůstane sama porucha jako taková.

Bez vnějších vlivů, bez nároků. A tak k nám "mluví" skrze děti, které jsou tak spastické,že je nemůže obejmout ani vlastní maminka.

Je řešením necvičit intenzivně, protože se to nedaří? Zcela jistě ne!

Vzpomínám si na jednu hodinu jógy (mám spastickou triparezu a mozečkový syndrom). Ležela jsem v ukázkové poloze na kolenou - první pozici podle Vojty, v místnosti bylo absolutní ticho. A pak najednou někdo zazvonil, můj učitel se vzdálil od lehátka a já jsem se lekla. Oči jsem v leknutí nedokázala udržet ve správném směru, stočily se v sloup a mě ve vteřině "neviditelná síla" vymrštila dozadu, skoro do kozelce, a rukama napřaženýma před sebou. Spojily se tak dohromady přetrvávající primitivní reflexy, které měly v kojeneckém období vymizet. Zůstaly ale pod povrchem a přestože jsem si byla vědoma všeho kolem,

přestože mě nic v poloze nebolelo a už jsem v ní ležela volně několik minut,
věděla jsem, kdo zazvoní,
věděla jsem, že nemůžu spadnout,

zátěž smyslů byla tak velká a síla patologie tak důrazná, že jsem neměla šanci ji jakkoli zbrzdit.

Neměla jsem se pod kontrolou, a když reflex dozněl, byla jsem vnitřně úplně bezmocná. Jiří Čumpelík tehdy udělal jedinou věc, která dávala smysl - držel mě v poloze znovu, do chvíle absolutního klidu. Nijak to nekomentoval a jen čekal, než se znovu najdu.


A tak se ptám - jak asi musí být dítěti, kterým zmítá spasticita tak silná, že ani neudrží pohled tam, kde je máma?

Napíšu znovu, co už kdysi. Kdyby měla obrna nosnou emoci, bude to strach. Ne vzdor a rozhodně ne vědomí, co je dobře a co není.

Obrnou zasažený mozek, a s ním i mysl, bere za svou normu jen to, co má k dispozici. Neklid, zmítání, odpor. Často jediná emoce, kterou tento projev pustí na povrch, vypadá jako vztek, protože cokoli jiného je upřímně řečeno nežitelné (předpokládám,že například bolestivost spasticity z velké části mozek z vědomí odfiltruje stejně jako prožitek porodu).

Prosím, nebereme tento vztek jako projev individuality dítěte.
Vztek jako projev individuality dítěte je provázen pohybem v maximální možné míře, ne vězením ve vlastním těle.

Pak to není vztek - pak jen nemá jinou možnost projevu.

Pozn. : řada dětí s těžkou tetraparézou, které mají tzv. "centrální stridor, pláče jen někdy, protože i to je zprvu obtížné, a i pláč je časem výhra, protože to znamená,že se jim lépe dýchá)

Prosím - ať jsou vzteklé, ale své.
Teprve pak hodnoťme, stojí - li to za to.

Děkuji Jiřímu Čumpelíkovi, že jemu to se mnou stálo za to vždy

S láskou

Petra