Velké věci přicházejí v tichosti

Velké věci přicházejí v tichosti,
malé zázraky v nepatrných pohybech ...

-

" ... únor 2026, první otočení na bříško před mámou, brečím radostí... " - tak nějak zněl popisek k (jiné) fotce, která mi přistála ve zprávě pár večerů zpátky.

Týkala se děvčátka, kterému je už víc než rok a půl. Diagnóza DMO udeřila silně a rodiče zareagovali obdivuhodně.

V deseti měsících, kdy diagnózu a s ní i těžkou prognózu konečně slyšeli, udělali něco, co vůbec není samozřejmé. Zvýšili úsilí. Víc než zdvojnásobili cvičení. Změnili jeho strukturu.

Nehledali viníka. Pochopili, že taková snaha jim čas nekoupí.

(Nikoho nesoudím

Pracuji roky s rodiči a dětmi s těžkými formami DMO a sama ji mám. Spolupracovat se mnou mohou jen rodiče, kteří jsou přesvědčeni o tom, že bojovat naplno doma je jejich cesta, a kteří nehledají pro své dítě cestu institucionální péče.)

Rodina tohoto děvčátka, které se pár týdnů po roce a půl před maminkou poprvé obrátilo ze zad na bříško, přišla do ordinace pana doktora Severy v dubnu 2025. Bez definitivní diagnózy..

Nezapomenu první naše cvičení bezprostředně potom. Maminka položila děvčátko na lehátko, mluvila k němu o tom, co budeme dělat, tak klidně a nadšeně, že se smálo zpátky. O patnáct minut později si třela bolavé ruce, když zjistila, jakou sílu bude potřebovat, aby dceři v obrně ulevila.

Neřekla jediné slovo námitek, nezachvěla se a obklopila holčičku absolutním klidem, ona i táta.

Od toho dne vždy, když se v určitém úhlu podívám na kterékoli rodiče, vidím je dva, jak se drží za ruce, jeden druhému v pauze podávají kávu nebo si vyměňují podpůrné pohledy, když vidí, jakou novou výzvu jsem tentokrát určila.

Prvních osm měsíců cvičili rodiče s holčičkou šestkrát denně, často i v noci.

"Když cvičíme jen pětkrát, v noci pláče a nespí," reagovala maminka na mou radu, aby se nechala vést dítětem v tom, kdy a jak často cvičení potřebuje. A tím debata o tom, jestli to zvládnou, skončila. Bylo rozhodnuto.

Po osmi měsících mi ulehčeně hlásila, že může cvičit už jen pětkrát a klid a pohoda v rodině se nijak nezměnily.

Cvičení je pro ně forma komunikace, lásky a péče, není to trest navrch k tomu všemu. A nijak se to nevylučuje s tím, že by se mile rádi s cvičením rozloučili, kdyby mohli ... Jenže to je jejich živá voda...

"Kdybyste viděla, JAK se otočila. Tak ladně, hezky, koordinovaně," líčí mi maminka a v očích se jí lesknou slzy. Já se znám a vím, že si popláču za pár dní, až mi dojde, co jsme všichni dokázali.

Že to dítě s těžkou formou obrny uchopuje, snaží se do obou stran otočit a obrátit, zvedá hlavičku a náhradním způsobem se posouvá z místa na místo po bříšku i po zádech, vůbec není samozřejmé, protože by k tomu vůbec nemuselo dojít.

Kdyby rodiče nereagovali na potřeby děvčátka, na potřeby jeho komfortu a pocitu bezpečí a necvičili prvních osm měsíců šestkrát, pravděpodobně by ztratilo motivaci zkoumat své okolí i s tím omezeným pohybovým potenciálem, který má.

A ten by se uzavřel na vědomé i nevědomé úrovni

Ne, vývoj nejde standardní cestou.
Ale jde dopředu i s krutou diagnózou.
Ne, není to zadarmo, ale je to důstojné, láskyplné, laskavé a v té důstojnosti to má šanci být i bezbolestné.
Když to bolí,není to bolest, která vzniká nečinností a ztrátou možnosti.

Máme možnost volby

Děkuji prof. Vojtovi..
Děkuji Mudr. Severovi..
Děkuji Jiřímu Čumpelíkovi ...

A děkuji všem takovým rodinám

Petra Fridrichová