Vojta není dogma!

Včera se na mne obrátila jedna maminka.
Má starší než roční dítě, které potřebuje cvičit.

Cvičit začalo kolem dvou měsíců, ale ne Vojtu.

Cituji několik vět maminky:

(A jedním dechem dodávám - maminky, která sama chtěla vědět, jestli ještě může začít cvičit, jestli ještě dítěti, kterému viditelně není dobře, může pomoci, když nezačala dřív.) 

"Prý se Vojta píše všem a je to dogma."

Jestli někdo je ochoten pronést něco takového, patrně dost dobře nepochopil, co nám Vojta přináší.

"Terapeutka, u které jsme, mi řekla, že ona by ji se svým dítětem necvičila, že je to zbytečně traumatizuje."

To snad raději nebudu komentovat..

"Vojta je pro děti s neurologickým problémem a moje dítě je jen hypotonické."

Hypotonie je rovněž problém centrální. Ne sama o sobě tak závažný jako DMO, pro kterou platí jedině Vojta a neprodleně , ale je to stále chyba v centrálním řízení motoriky

(odtud centrální hypotonie)

- proto - stále dokola - je tak nesmírně důležitá diagnostika podle Vojty, která hodnotí tzv. '"centrální koordinační poruchu" do čtyř stupňů
- I.nejlehčí,
II.lehká,
III. těžká a
IV. nejtěžší.

Děti s nejlehčí a lehkou jsou podle Vojty určený ke sledování a nemusí nutně cvičit, ale řada z nich si to zaslouží.

Děti s těžkou a nejtěžší jsou určeny k terapii.
Pozn.: ve skupině nejtěžších CKP jsou obsaženy všechny budoucí DMO, ale také děti s těžkou hypotonií nebo po těžkém porodu tam přechodně mohou patřit. Do skupiny CKP I.-II.
(nejlehčí a lehká) často spadnou děti s asymetrií a je na subjektivním zvážení, jestli je cvičit.

Stupně CKP se nehodnotí podle oka, ani podle spontánní motoriky, ani jak se nám chce, ale podle přísných, Vojtou stanovených kritérií - polohových testů, kterých je celkem 7, které mají v daném věku vždy nějak vypadat a musí se vyšetřovat precizně a ne nahodile, aby měly správnou výpovědní hodnotu.

Není to lehké

... vrátím se zpět k dotazům z včerejšího telefonátu.

Maminka se mne ptala, jestli ještě dítě, které leze a je těžce asymetrické, může Vojtou zachránit, a jak to bude snášet.

Cvičit se nebude snadno a bohužel, kdyby na metodě vyrostlo a bylo na ni zvyklé, vzdor by byl menší než bude nyní, ale při správné komunikaci a rituálech i toto zvládnou.

Cvičit rozhodně má význam, protože je třeba předejít výrazně vadnému držení těla, skolióze a bolestem. Je treba, aby se dítě rozvíjelo harmonicky, ne na energetický dluh, jak to u hypotonií často bývá. (A vede k problémům s učením a pozorností atd., protože mysl, vyčerpaná koordinačními problémy, laicky řečeno už prostě nemá, kde brát.)

Rozumím potřebě hledat koncepty pro aktivní spolupráci v terapii - rozumím tomu např. u poruch autistického spektra, kde děti direktivní dotek nesnesou, nebo u větších dětí a dospělých, kde už nad pohybem sami přemýšlí a těžko se do něj vstupuje bez jeho spolupráce na hlubší úrovni.

Ale hledat jiné cesty u kojenců jen proto, že to snad není dobré pro duši dítěte?

Výsledkem je maminka, která vidí, že její dítě na tom není ani po roce jiného přístupu dobře, ač by dávno mohlo.

Takto ne...