Vojta v dospělosti tisíckrát ano

"Vojta je jen pro děti. Co byste chtěla v dospělosti,s obrnou?"

Už měsíc je moje dcera školačka.

Cesty pěšky do a ze školy pro mě znamenají minimálně tři kilometry denně.

Když mi bylo tolik jako jí, dokázala jsem ujít sotva pár set metrů, a to ještě jen za ruku.

Nemohla jsem dál dýchat a nohy mě po pár metrech bolely, jako bych chodila po žiletkách.
Proč? Protože DMO spastická triparéza.

Den po dni. Rok za rokem. Do devatenácti let byla mým denním chlebem Vojtova metoda. Většinou jen jednou denně, ale přece.

Zesílila jsem. A mohla jsem se osamostatnit.

Před třicítkou jsem se k Vojtově terapii znovu vrátila.
Už víc než rok ji cvičím alespoň jednou týdně.

Bezprostřední změnou je pokaždé úleva. Mam vždy pocit, jako by mi z nohou spadly cihly.

Po půl roce pravidelného cvičení mě přestala bolet záda - už půl roku mám i se skoliózou absolutní klid.

Změna postavení páteře osvobozuje moje plíce a já tak mohu mírně zrychlovat tempo a zvyšovat kapacitu, kterou jsem schopná se udržet na nohou. Netrápí mě - jako roky předtím - vleklé infekty dýchacích cest, zmizelo permanentní zahlenění.

Dvě noci po cvičení mám pokaždé mnohem hlubší, kvalitnější spánek.
Proto odpoledne potom využíváme k procházkám. Protože je síla

Jsou věci, které nedokážu a už se to asi nezmění.

Nemůžu řídit, protože se nemohu spolehnout na zrak.
Pobyt v absolutně neznámém prostředí je pro mě hodně stresující a představa,že s dcerou pojedu sama někam, kde jsme ještě nebyly, mě drtí i ve snu.
Kvalita chůze se mi vždy změní jen na pár hodin - pak se vrátí do mé "normy".

Kdyby přínos terapie pro mne hodnotil někdo zvenku, možná tomu nebude rozumět. Ale je rozdíl mezi životem a přežíváním, mezi nutnou bolestí, která - prý ! - k obrně patří, a nulovou bolestí, když mozek dostane, co potřebuje.

Pro mou malou holčičku je rozhodně rozdíl mezi ránem, kdy máma nemá sílu zodpovídat její otázky, a mezi tím, kdy vstane dřív a s úsměvem jí upeče wafle s čokoládou.
Její den má úplně jiný rozměr, když po škole může jít ještě na hřiště a máma ji nehoní hned domů (protože i malá zastávka na cestě v horších chvílích znamenala problém s plícemi).

Vojta mi otevírá možnost být pozorná máma, ne ta podrážděná, se kterou není zábava a která je věčně unavená. I taková drobnost jako zahrát si deskovou hru je byla době únavy bez terapie prostě nemožná - stačilo, abych se už vyčerpala tím, že jsem musela vyjít z domu.

A mohla jsem cvičit jógu a mít velkou fyzickou sílu - a stejně to nebylo ono.

Pro můj mozek poškozený obrnou je 40 minut Vojtovy terapie týdně jako balzám. Říká mi: "Vydechni a nech to na mně."

A kdybych si přece myslela, že se mi to jen zdá, stačí cvičení tři týdny vynechat. Cítím pak tělo i prostor jinak. Jsem nejistá, jsem v tenzi.

Nestojí to za to.

Stojí za to vzít si, co Vojta nabízí.

Děkuji své fyzioterapeutce

Petra