Vyberme si cestu ...

Jako malá jsem bývala dost často sama. Vyrůstala jsem ve velké rodině, ale chyběla mi terapie a okolí pro mne tak v důsledku enormního napětí bylo vyčerpávající a já jsem se od něj vzdalovala do svého vnitřního světa. Jen v těch vzácných chvílích po cvičení jsem se otevřela, vstřebávala a toužila být součástí.

Milovala jsem sychravý podzim, protože nikdo nikam nechtěl spěchat a já jsem tak nebyla pod tlakem. Bylo víc času na cvičení. Dodnes vždy, když vejdu do pracovny své terapeutky, cítím ve vzduchu medovou a ořechovou vůni a někde v povzdálí slyším praskající oheň. Protože to je pro můj přehlcený mozek jedna z podob naprostého bezpečí.

Jako někdo, kdo pracuje s dětmi s těžkou obrnou, pracuje kvalitně a má víc než dobré výsledky a nadto se výsledky nepřímo zodpovídá lékaři, který ke mně děti s absolutní důvěrou doporučuje, se někdy ocitám na křehkém ledě, když je potřeba, abych volila mezi pozicí nestranného průvodce a rezolutním vlastním názorem.

Pracuji jak s dětmi, jejichž postižení je tak těžké, že nejvyšší meta je naučit o ně rodiče pečovat, udržet je v jejich těle šťastné a předejít invazivním řešením jejich stavu, tak s těmi, které budou navždy doplácet na špatné rozhodnutí a nekvalitní přístup, anebo žít šťastně a úplně jinak, než jak to v okamžiku včasné diagnózy vypadalo.

Nemohu a nechci nikomu diktovat, co má dělat, ale vyhledávají mne právě rodiče s dětmi s tou nejtěžší obrnou a já sama se s ní potýkám. Protože by se velmi snadno mohlo stát, že můj úsudek v nesprávnou chvíli ovlivní mé negativní prožitky z dětství namísto mých zkušeností a schopností, jsem nesmírně vděčná za to,

jak dobře znám pozadí dětské rehabilitace, kolik přátel mám mezi kolegy a blízkými profesora Vojty a že všechno, co umím, mne učil právě Jiří Čumpelík. Vojta došel v léčbě obrny, která na mne bude mít vliv do posledního dechu, nejdál ze všech, kdo se o ni kdy snažili - a jemu se to povedlo. Jiří Vojtu naprosto pochopil, ale protože jeho cesta je jiná, prosycená láskou k pohybu a jeho vlastním prožitkem, umožnil mi, aby pro mne to, co Vojta nastiňuje a co o pohybu tvrdí a jak ho léčí, nebyl jen tvrdý pokyn, ale autentický, laskavý přístup k sobě samé. Jako by každou lekcí říkal: "Pojď, a až pochopíš, co ti chci ukázat, pak teprve se rozhoduj, jestli je to cesta pro tebe. Netlač na sebe. Buď trpělivá."

Tím dlouhým úvodem bych Vám do těžkopádných podzimních dní, kdy bilancujeme, prociťujeme a mnohdy se bráníme sobě samým, chtěla poslat esenci něčeho, co si z odkazu Václava Vojty nesu já. Je mým vzorem, častěji morálním, lidským, etickým dříve než jakýmkoli jiným, protože přinesl na světlo něco, co můj nejistý svět obestoupilo bezpečím.

Když pročítám jeho (nepublikované) texty, sálá z nich nade všechno důraz na roli matky v terapii. A ta je úplně jiná, než manager všeho, co se dítěti s postižením musí naplánovat, protože co kdyby …

Máma má vědět, co se kdy její dítě naučilo.
Máma má dávat bezodkladnou a upřímnou zpětnou vazbu tomu, kdo vede terapii jejího dítěte a učí ji s ním pracovat. Nemá si vůbec lámat hlavu s tím, jestli je to dobře. Pro ni má být jediným důkazem potřebným k rozhodnutí šťastné dítě, dítě, kterému se prokazatelně uleví. Nic víc, nic míň.

Máma má tvořit domov, tmelit láskou a péčí rodinu. Proto Vojta usiloval o to, aby se děti s těžkým postižením z ústavní péče vracely domů, do rodiny. Měl na to právo - našel způsob, jak to může fungovat se vším všudy.

Máma je jediná, jedinečná. Když odevzdá sebe a své dítě kolotoči zařízení, která jedno za druhým týden po týdnu cvičí děti všechny stejně, nic matku nenaučí a umožní jí, aby v ní vzklíčilo semínko pochybností, zda je dostatečná pro své dítě, odevzdává svou sílu.

Z vyprávění jeho pacientů a kolegů vím, že uměl být velmi tvrdý. Když se někdo nedržel nastaveného léčebného plánu a šel i jinou cestou, dal mu Vojta jasně najevo, kde jsou dveře. To, že se postupem času ukázalo, že některé konkrétní přístupy mohou Vojtu obohatit, je jedna věc. Já si z tohoto přístupu ale beru něco úplně jiného - absolutní pozornost k dítěti, jistota si svou věcí a především - trpělivost.

Pozorní k dětem jsme tehdy, když na ně netlačíme a bojujeme proti světu i svým představám o to, aby i s těžkým postižením měly své vlastní dětství a možnost toužit a poznávat se jako zdravé děti. Nemáme možnost naučit se být trpěliví, když se nesoustředíme na jednu cestu a nemáme tak šanci mít na ni zpětnou vazbu, na které bychom mohli stavět své autentické rozhodnutí, kudy dál.

Už více než rok mám tu šanci, tu čest, tu výsadu, spolupracovat s panem doktorem Severou. Neurologem, který ovládá jak Vojtovu včasnou diagnostiku DMO, tak její následnou terapii. Má zkušenost rodiče dítěte s těžkým postižením, vším si prošel, Vojtu znal, ctí ho a nemá o něm ani idealizované představy. Je autentický ve vztahu k pacientům a já si toho nesmírně cením.

"Je mi úplně jedno, jak to děláš a že ses učila jógu, záleží mi na výsledku a ty máš výborné. Ale musíš to naučit tu matku, chápeš? Ta je pro to dítě jediná šance." To jsou slova, která se mi vryla do paměti, do duše, pod kůži. Je to přesně to, na čem stojí celá terapie podle Vojty. Celý svět podle Vojty.

Václav Vojta byl hluboce věřící člověk, který v první řadě ctil rodinu a její sílu. Rozhodl se nebýt skeptický k léčbě dětí s obrnou, což bylo už v padesátých létech nadčasové. O své české pacienty se zajímal i po emigraci a nikdy na ně nezapomněl. Protože musel to, co objevil, standardizovat, musel činit rezolutní rozhodnutí a tvrdá prohlášení. Ale jen díky tomu jeho princip funguje. Na druhé straně si hluboce vážil těch kolegů, kteří k dětem s DMO přistupovali se stejnou znalostí, odpovědností a stejnou láskou jako on. Byl blízkým přítelem Moshé Feldenkraise. "Když jsme se loučili," píše o jejich prvním setkání, "objímal mne jako bratr."

Přeji sílu nám všem.

Nám všem, kdo pracujeme s dětmi s těžkým postižením a s jejich rodinami, abychom uměly jejich matky navést zpět do vlastní síly.

Nám, matkám dětí zdravých i těch, které tolik štěstí neměly, abychom byly k sobě laskavé a dokázaly činit rozhodnutí na základě sebe samých, jedinečnosti každého z nás, a nenechaly se strhnout proudem jen proto, že se dnes dokáže prodat naprosto všechno.

Vyberme si cestu, která nás nutí se vyvíjet, učit a soucítit. Bývá to ta nejtěžší.

Jak píše Vojta po setkání s Moshé Feldenkraisem:

Uvědomil jsem si, že musíme přestati být roboty a mašinami a že strach, nejistota a neklid, to všechno je jen následek neuvědomění si svého určení, svého jedinečného místa na tomto světě, ať už jsem lékař, zemědělec, umělec, dělník, ať jsem kancelářský myš atd..."

Kéž v sobě všichni dokážeme najít tu pravou cestu, jak jeho slova naplnit.

Pak, myslím si, bude svět podle Vojty kompletní.

A dětem bude bezpečno.

Díky, s láskou, za svůj pocit bezpečí.

Petra