Vzpomínám ...

Moji milí .

Troufnu si napsat, že je tato stránka mým prostorem. Píšu ji už víc než patnáct let a přerůstá v něco širšího než jen moje svědectví.

Po tom, co jsem si dnes ráno přečetla vzápětí autorem smazaný komentář o tom, že si na jméně Mudr. Vojty přihřívám polívčičku a plním (transparentní) účet ,

jsem měla jedinečnou možnost stáhnout se ještě hlouběji do sebe a znovu si připomenout, kým pro mě vlastně je - a vždycky byl.

Budu s Vámi dnes svůj příběh znovu sdílet, s nadějí, že v něm možná najdete paralelu pro svou cestu, až to bude potřeba. 

Vyrůstala jsem od tří let bez maminky. V tom věku mi začalo zároveň docházet i to,že se mnou něco fyzicky není v pořádku. V pěti letech jsem pochopila, že "odešel" i pan profesor Vojta (nikdy jsem ho nepoznala, ale rehabky o něm mluvily), a protože mi cvičení, které objevil, dělalo dobře, měla jsem ho úzce spjatého s maminkou, s domovem a s bezpečím.

Vojta je tam, kde je i máma.

Měla jsem bujnou fantazii a citlivě jsem vnímala i to, jak důležitou byl postavou. Často jsem si představovala, že se mu jednou schovám do náručí a už se nikdy nebudu bát, že moje tělo selže. Protože když se dělalo to, na co přišel Vojta, moje tělo fungovalo

Celou pubertu jsem o tom, jak mám ráda jeho i svou paní rehabku, psala básničky, povídky, blog. Nic jiného můj vnitřní svět netvořilo, opírala jsem se v každé situaci jen o všechny ty dobré pocity, které jsem si odnášela z terapií s Marcelou Klemovou. Možná to nebylo typické. Možná to nebylo zdravé, ale byl to můj způsob, jak přežít nejedno trauma. Vojta byl můj přístav

Na nic z toho jsem nezapomněla, ani když jsem šest let intenzivně studovala jógu a pod křídla si mě vzal báječný Jiří Čumpelík v baletní přípravce pražského Národního divadla. Umožnil mi rozvíjet moje schopnosti natolik, že jsem se mohla před více než dvěma lety posunout do míst, kde stál i profesor Vojta, a pracovat s dětmi s nejtěžší obrnou.

Mám v práci úžasné děti skvělých rodičů z celé republiky i ze zahraničí, jsem na ně na všechny moc hrdá

Nemají to snadné, práce pod mým vedením je náročná (mohli by vyprávět ) ...

Já mám ale při každém jednom dítěti na paměti sebe samotnou - to děvčátko, které tak moc toužilo schovat svou dlaň do té velké tlapy a jít bezpečně. Mít v terapii plnou pozornost. Čuchala jsem na kilometry, když si mnou někdo nebyl jistý.

Proto je pro mne nepřípustné dělit šanci na velkou a minimální. Nemám o vývoji iluze, mám o něm velmi reálnou představu, ale nechci ztratit ani procento na kvalitě jen proto, že "je to přece tetraparéza" ... Právě proto. Tak ať je tomu dítěti zatraceně dobře, ať je jeho diagnóza jakkoli těžká, jakkoli se nad tím my budeme trápit, než se to povede a než se bude cvičit snadno a bude mu líp !!!

Ve dnech, jako je tento, myslím na tolik věcí. Mám srdce po okraj naplněné vděčností. Vděčnost, kterou cítím, nemění nic na tom, že byla trestuhodná nezodpovědnost nechat Vojtu odejít a české děti během totality i po ní trpět jeho ztrátou. Ale ta skutečnost mě nezbavuje vděčnosti za to, čeho se mi dostalo potom.

Pocitu bezpečí i v těle s komplikovanou triparézou, i když jsem neměla za zády maminku. Síly, aby se mohla narodit a cvičit i moje zdravá dcera. Často mám pocit, že se narodila právě proto, abych pochopila, že moje obrna nebyla žádný trest, ale zkušenost, skrze kterou lze lépe pomáhat těm nejkřehčím, protože být mámou Zoe je všechno, co jsem mohla potřebovat do své zdravé autenticity

Jsem šťastná, že můj život nemusí být černobílý.

Že sice nejsem zdravá, ale obrna si nevzala moji duši, protože ta se může rozpínat i díky Vojtovi.
Ano, často to bolí a je potřeba o tom mluvit, aby to pro další tak být nemuselo, ale existuje léčba.

Vzpomínám si moc dobře, jak jsem po jednom cvičení fascinovaně chodila za svou nevlastní mámou a opakovala: "Ono to teď nebolí!"

Tahle vzpomínka staví laťku mé práce zatraceně vysoko.
A díky ní kvete naděje, že jednou mu přece hlavu vděčně do kabátu schovám, jako ta nejvoňavější růže.

Prozatím mi moc chybí.

S láskou

Petra